Únor 2011

*Národní technické muzeum

26. února 2011 v 17:09 | *Ona |  Čmuchá
Nedávno bylo otevřeno národní technické muzeum. Po dvou letech rekonstrukce. Byla jsem na něj docela zvědavá, a tak jsem se rozhodla, že se tam vypravím... K muzeu jsme zvolili cestu přes letnou. Míjeli jsme gymnázium nad štolou (kam se hlásí asi tak polovina naší třídy) a jiné muzeum (hospodářské? Nevím). Vchod do muzea jsme poznali hned- a to proto, že se k němu táhla fronta až od parkoviště.. Naštěstí jsme se dostali na řadu relativně rychle. Hned jsme se nedočkavě vydali k první expozici- fotografické výstavě. Stěny byly černé, a všude kolem spoustu vitrín s fotoaparáty (i když bych o některých přístrojích rozhodně neřekla, že vypadá jako foťák), staré fotky, a vysvětlivky, kde psali o různých technikách. Nejvíce mě zaujala část, kde byl starý fotoaparát namířen na nějakou sochu, a mohla jsi si volit světlo. Dole byl naaranžované "ateliér". Vyšli jsme zpět do hlavní části, a vydali se do dveří s nápisem "výstava" (heh). Bylo tam všechno možné, od obleku pro pilota až po starou televizi (táta mi zdůrazňoval, že ji měl na chalupě). Opět mě nejvíce zaujal "koutek" kde byla taková točící plocha, černá díra a ježek v kleci. Hned jak jsme vyšli napadlo mě "doprava směrem k expozici doprava". A to tedy byla expozice, s velkým E. Zabírala tři (nebo čtyři) patra. Mezi nimi, ale nebyly střechy. V nultém patře měli stará auta, hasičská auta a vlaky. Některé kousky byli opravdu zajímavé, třeba prezidentova limuzína (spz: 0007) :D Nebo vlak Františka Josefa I. (Možno nahlédnout i dovnitř). První patro potom bylo věnováno motorkám. Ty první připomínali spíše kola, než motorky, ale bylo to hezké. Ve druhém patře jsme měli možnost shlédnout letadla (+ balón a vrtulník jako bonus) mnoho letadel bylo vážně podivných... mimo jiné ve vitrínách měli vrtule, šrouby...) a v posledním patře pak byli lodě (bohužel pouze modely) a kola. (Takové ty s tím obřím předním kolem, nechápu jak na nich mohli jezdit, ale dobře). Výstava byla opravdu velká, ale ani jsem se nenudila. Pokračovali jsme nahoru do expozice knihtisk (heh, ten nápis, ten byl dobrý!). První jsme museli projít knižním labyrintem. Kromě pár "vytištěných" starých textů tam byl například stroj, který ukázal, jak tisk fungoval, a nebo přístroj, který z obyčejné fotku udělal "news print". U toho jsme se docela pobavili. O patro výš byla astronomie. Všude byla tma, a jen neonová časová osa svítila už z dálky. Všude kolem bylo spousta malých televizorů, vitrín, hodin, kalkulaček a já nevím čeho ještě... všechny hlasy a tikot se slévaly v jedno. V kombinaci ze tmou to tam bylo opravdu zajímavé... v posledním patře byla krásná fontána a vedle cedulka "nepít" :D Na výstavu "Stavebnictví a design" jsem se těšila nejvíc. Měli tam modely domů, vill, Kotvy, národního divadla… výsledky různých soutěží o nejhezčí budovu…interiéry a taky krásný výhled na letnou!
Sečteno podtrženo, muzeum se mi moc líbilo, klidně bych tam šla znovu…
*Ona

*Sedmikráska

21. února 2011 v 15:48 | *Ona |  Čmuchá
Daisy

Roztomilá? Možná. Povedená? Ne. 
Vlastně, líbí se mi vlasy. A stínování, je takové... pěkné.
Sedmikrásky a možná i tričko by šlo. Ovšem punčocháče, boty, sukně a anatomie... Mělo to být chibi. Má malou hlavu na chibi a velkou hlavu na normálního člověka. Nevadí. Když se na ní podívám jako celek tak ji možná i odpustím. Přemýšlím, proč vlastně kreslím bez obrysů. Líbí se mi to víc. Nevím proč... v poslední době jsem neuvěřitelně unavená. Při životě mě drží jen nejdražší A.O.B (Ace.of.Base, pokud by někdo nevěděl...) 
A taky se pokusím vám přiblížit knížku, co teď čtu. Jmenuje se ptačí srdce. Je neuvěřitelně brutální. Ale ne jako většina těch filmů, kde brutalita znamená jen bezduché zabíjení. Je to tak nechutné... ty detaily... skoro horší, než kdybych to viděla. Takže... *mne si ruce* hlavním hrdinou je mladá červenka Kirrick. Žije ve světě ovládaném strakami, které vraždí všechny ostatní ptačí druhy. Vzhledem k tomu, že jsem teprve na začátku vám víc asi nepovím, takže z toho nic nemáte, ale z mých článků většinou nic nemáte, což teprve když jsem takhle unavená. No... v poslední době jsem si oblíbila jeden komix. Ch! [link]
Je naprosto skvělý. Vlastně mě k němu přivedla kamarádka z výtvarky. (A zítra na výtvarce kresíme komiks... co si myslíte, že budeme kreslit? :3)
Achjo. Jsem nemožná. Vážně.
Jsem ráda, že jsem napsala alespoň tohle. Sice je to blbost, ale mě baví psát...a chi psát... donekonečna! No, tak asi ne.

ona

*Cesta

16. února 2011 v 16:06 | *Ona |  Píše
Stejná, a přesto jiná
Na konci světa, začátku nekonečna.
Černý kůň v ohradě se vzpíná,
Kde končí dráha mléčná…

Cizí, a přesto známá,
tam, kde vše mizí,
začíná cesta do neznáma
Vše je tak cizí…

Krutá, a přesto milá,
je cesta všech cest,
koho neopouští síla,
šanci má dotknout se hvězd.

*Rychlou chůzí nejdál dojdeš

8. února 2011 v 15:35 | *Ona |  Žije
Je to cokoli jen ne chibi. Proto patřičná omluva za chybné pojmenování...:D

K nadpisu... ehm, to mně napadlo v metru. Šla jsem rychle abych stihla autobus, vybavilo se mi to přísloví (S poctivostí nejdál dojdeš, mimochodem) a vzniklo tohle.
Daly jsme se s kamarádkou na jednu takovou dosti šílenou věc. Začaly jsme točit filmy... spíše videa, na mobil. První tři videa byly s kamarádkou, jak málem vypustila duši na nejmenovaných atrakcích pro děti. Potom jsem ale plynule přešla k animaci. (Ehm!) Tedy, rozumějte, natočím kousek (třeba jednu sekundu) nějaký ubohý objekt (Třeba hračku nebo petšopáka. No a ubohý je protože ho točím) Následně video pozastavím, potom objekt posunu nebo mu udělám detail na obličej. (Detail na obličej když mluví, posunu ho když se hýbe) v podstatě jsme několikrát použily složitější pohyby jako například sebrání (něčeho), zakopnutí, zkusily jsme i nasimulovat rvačku... a potom jsme se jen koukaly a smály se...
Ovšem nejlepší bylo přesto video, kde se náš nejmenovaný spolužák pokoušel vylovit peníze za automatem. Našel v přepočtu patnáct korun, které si pak hrdě uschoval do peněženky. To není důlěžité... jen taková hláška: "Vy mně točíte" "Nee!" No jo. Chudák nejmenovaný spolužák.
Rozhodla jsem se znovu si půjčit Nemetonburk jedničku. Tedy, oproti trojce je to nic moc, ale jelikož trojka je nejlepší knížka na světě... tak je jednička hodně dobrá. Ovšem patnáctietí hrdinové jsou prostě lepší! A navíc si myslím, že se v jedničce ani nedostanou za zlatou bránu. (Nikdo neví o čem mluvím)
Jen mi dovolte citovat jeden vtipný moment. Vžijte se do situace... Tom a Anka luští kód k trezoru. "No, ode mě toho moc nečekej," řekla Áňa, "já jsem blbá na kvadrát." "To je dobrý nápad," ukázal na ni ukazováčkem. "Zkusím to na kvadrát, teda na druhou." A začal počítat.
Nikomu to nepřijde vtipné, ale já se tomu dokážu smát bůhví jak dlouho. 
No. Tradičně k obrázku? Je to mírně pozměněný "autoportrét" z DA.
Co se mi líbí (A ostatním?): Póza, tričko. A mě osobně se líbí i anatomie (celkem) a vlasy (taky celkem). Co se mi naopak nelíbí? Špičaté koleno, kalhoty, aktovka a brýle. (Ani na druhý pokus se moc nevyvedly.) Ale co. Mhmm. Dál už asi nic. 
ona

*Poslední sen kapitola II.

2. února 2011 v 17:15 | *Ona |  Píše
Autobus stihla jen tak tak. Sedla si na své obvykle místo u okna, a vyhlížela svou kamarádku. Nikde ji však nezahlédla. Položila si hlavu do dlaní. Najednou autobus zastavil a do dveří vstoupila dívka. Byla drobná, bílé vlasy až po pas a světle modré hypnotické oči. Byla bledá jako stěna- zřejmě Albínka. Kráčela se vztyčenou hlavou přímo k ní. Laře se rozklepala kolena. "Ahoj, jsi tu nová?" zeptala se opatrně. Dívka neodpověděla, jen Laru zpražila pohledem. Lara si položila ruce na kolena a dlouze se zadívala z okna. Je divná… pomyslela si."Já jsem Nikké" promluvila dívka nečekaně. "A ty jsi Lara" zamumlala. Jako by byla z jiného světa…z jejich myšlenek ji vytrhl až Tom. "A vystupovat bude kdo?" zazubil se. "No jo už jdu…" vůbec nic nebyla schopná něco vnímat. Jen tu novou holku. Jako by ji od někud znala…
Vyšla jsem z autobusu, a rozeběhla jsem se ke školní budově. Dnes vypadala škola neobyčejně odpudivě. Šedou popraskanou počmáranou zeď lemovala řada stromů. Všechny zarovnané do jedné řady. Člověka až zamrazilo, když šel po tmavých a studených chodbách. Ale dnes bylo všechno mnohem horší. Ve vzduchu bylo cítit, že se něco stane…
Po obědě jsem chtěla jít s kamarádkou na hřiště. Nepřišla. Seděla jsem na lavičce a klepala jsem se jako osika, když v tom se objevila Nikké."Musíš mi pomoct." Řekla. "S čím proboha?" Lara se na ni nechápavě podívala.
"Nechci to probírat zrovna tady!" ušklíbla se. A už ji táhla ke staré lípě, co stála na konci hřiště.
"Vylez nahoru." Vybídla Laru.
Lara snaživě ručkovala a zachytávala se spletitých větví stromu. Když vylezla na poslední větev podívala se dolů.
"Ta lípa zespoda rozhodně tak vysoce nevypadala!" namítla.
Nikké se na Laru pobaveně podívala. "A to má být Litera nižší než ostatní stromy?"
"Litera?" pomyslela si Lara, ale nahlas neřekla nic. Ale Nikké jako by četla její myšlenky. "Litera je posvátná lípa, strom moudrosti." Lara pokrčila rameny. "Ale vážně ta lípa…" "Litera!" opravila ji Nikké. "Litera…" hlesla Lara. "Hele, už se o tom nebudeme bavit…" kývla jsem. Chvíli jsem mlčky zírala dolů. Jako by se země pořád vzdalovala…"
"Víš, já nejsem odsuď." Promluvila náhle Nikké.
"Samozřejmě, jsi z jiného města." Odpověděla Lara.
"Ne Laro. Já jsem z jiné planety."
Lara vytřeštila oči. Hlavou se ji honilo tisíce myšlenek. Nedokázala ze sebe dostat větu.
"Ty jsi… žiješ…no…ty jsi…ufon?" Lara se cítila hrozně trapně.
"V podstatě ano, ale jak vidíš, zelená tykadélka nemám."
Lara se pokusila usmát. "Ale proč jsi na zemi,a co ode mě chceš?"