Duben 2012

Poslední kontinent

29. dubna 2012 v 18:08 | Linda Teatime |  Čmuchá


TERRY PRATCHETT: POSLEDNÍ KONTINENT


Terry Pratchett: Viz 1. záznam

POSLEDNÍ KONTINENT:

Mrakoplaš, nešikovný mág a hrozný smolař se kvůli chybě ve výpočtu dostal na záhadný Poslední kontinent zvaný též jako XXXX. Tento kontinent je nehostinný a nepříznivý, protože- zkrátka a dobře- ještě není hotový. Pan Pratchett ho zřejmě, i když to na začátku zapírá, psal podle Austrálie, v knize se totiž objevuje mnoho narážek.
Mrakoplašovi se zjeví záhadný klokan, který mu vysvětlí, že jsou tu veliké zmatky z časem, a že musí zachránit XXXX, protože už ho vlastně zachránil. Mrakoplaš se samozřejmě rozhodne utéct, jak je jeho dobrým zvykem, ale bohužel se mu to úplně nepodaří. Po překonání mnohých překážek stejně poslední kontinent zachrání, a ironií osudu je, že ho budou navíc obyvatelé posledního kontinentu považovat za hrdinu.
Současně s Mrakoplašovým příběhem se odehrává příběh ostatních mágů, kteří pomocí jakéhosi okna vstoupí na malý tropický ostrůvek, kde následně "ztroskotají", protože okno do jejich dimenze prostě zmizí. V čele s Arcikancléřem Neviditelné univerzity (což je taková škola pro mágy) se vydají prozkoumat ostrov, rozlousknou mnohá tajemství a dokonce si promluví s místním bohem…

POSTAVY:

Mrakoplaš: Mág a velký strašpytel, jehož životním krédem je "Kdo uteče vyhraje". Už mnohokrát se podíval do tváře smrti, vlastně zeměplošskému Smrťovi, kterého neustále udivuje svou schopností přežít. Mrakoplaš je vlastně takovou figurkou bohů, kteří hrají na Zeměploše hru. Za něj "hraje" jedna z nejmocnějších bohyň- Dáma- ale jelikož podvádí, vypadá to, že Mrakoplaš zřejmě nikdy neumře. Žije na Neviditelné univerzitě kde je profesorem krutého a neobvyklého zeměpisu, nicméně nemá a dokonce ani nesmí mít žádné žáky. Jeho jediným přítelem je zřejmě lidoop, kterému všichni na univerzitě říkají "Knihovník", protože s ním dlouhá léta pracoval.

Rozšafín Ctibum: Jeden z mágů Neviditelné Univerzity který se však velmi liší od ostatních obézních a rádoby vtipných staříků. Především je až nebezpečně inteligentní. To on vynalezl Hex, což je přístroj podobný počítači, až na to, že ho v chodu udržuje malá mravenčí farma. A co je ještě podstatné- on jediný skutečně rozumí magii. Není tak ambiciózní jako ostatní mágové, a proto si nebrousí zuby na vyšší místa- ty radši přenechá ostatním a v klidu pracuje. Bohužel jeho nadřízený, výše uvedený Arcikancléř Výsměšek, nerozumí skoro ničemu, co mu pan Ctibum vykládá, naopak má trochu selský rozum a někdy dělá z Rozšafína hlupáka, takže i pohár jeho svaté trpělivosti občas přeteče.

Paní Vidláková: Hlavní kuchařka na Neviditelné univerzitě, která působí milým dojmem, ale na ostatní děvčata v kuchyni je velmi přísná. Omylem se dostala spolu se skupinou mágů na tropický ostrov když prolezla "oknem" které se následně zavřelo. Všichni mágové si ji velmi cenní, protože je pro ně velkou záhadou jak si třeba ustlat postel, o přípravě jídla ani nemluvě. Všichni mágové (až na Rozšafína) se na ni snaží udělat dojem, dokonce se hádají, kdo je na řadě aby jí udělal koktejl. To ovšem bylo na ostrově, jak to probíhá na univerzitě to nevím.



MÉ HODNOCENÍ: Kniha mi připadala velmi zajímavá a vtipná, jako vlastně všechny knížky s Mrakoplašem. Chvílemi se autor, jako to dělá u spousta jiných svých publikací, zamýšlel nad náboženskou tématikou, konkrétně pak o vytváření světa. Tomuto dílu bych vytkla snad asi jen přílišné přeskakování- chvíli člověk čte o tom, jak hlavnímu hrdinovi hrozí smrtelné nebezpečí a na jednou kniha pokračuje tím, jak jeden mág popisuje, co se mu nelíbí na jiném mágovi. To často působí rušivým dojmem, ale jako věrná čtenářka Terryho Pratchetta jsem si na to musela zvyknout.

Poslední zvonění

28. dubna 2012 v 21:31 | Linda Teatime |  Žije
Včera jsme měli poslední zvonění. Ne že by zvonilo naposledy nám, ale maturitním ročníkům, že. Všechno začalo tím, že jsem se potkala se spolužačkou v podchodu a jely jsme po eskalátorech nahoru, jako že nic, žejo. Ale najednou proti nám tři oktávánky v pirátským kostýmu a s razítkem v ruce. Och, dobře, jedno razítko a bombon jako odškodné- to se dá přežít. Jak jsme se ale blížily ke škole, přídávaly se k nám další kamarádky, a oktávánů a čtvrťáků přibývalo. Potkala jsem Lauru (známou z redakce školního časopisu) s nebezpečně vztyčenou fixou v ruce. "Tebe znám!" řekla a už jsem měla na ruce nakreslenou lebku, ha ha. Když jsme došly až před školu, jeden čtvrťák nabízel, že můžeme někoho dát na pranýř, který tam měli nachystaný, tak jsme tam dotáhly jednu spolužačku, cha cha. Pak jsme nahoře zijšťovaly naše škody. Kamarádka měla rťenkou napsané na čele "4.B" a nešlo to smýt. Tedy- šlo, ale jen částečně, takže spolužačka měla čelo celé červené. Pak nám řekli, že je normálně hodina a že se pokračuje v učení. Tak jsme měli normálně celá třída občanku, nechala jsem se vyzkoušet. Zjednodušeně zkoušení probíhalo asi takhle: (A já blb se učila skoro všechno...)

Prof.: "Jakou barvu má naše vlajka?"
Já: "Červenou modrou... a bílou?"
...
Prof.: Můžeš si sednout.

Ale alespoň mám opravenou tu pitomou dvojku. Pak jsme šli nahoru do Dvajedničky (číslo třídy pro nezasvěcené) a jako že budeme mít matiku. Tak nám Přechová chudinka začala něco vysvětlovat, a hned potom všichni slyšeli ze školního rozhlasu, že máme program a že máme jít do tělocvičny. Pak proběhlo spoustu soutěží, vědomostní i sportovní, a běželi jsme na poslední hodinu- angličtinu. Dělali jsme zase nějaké scénky, šlo to. Hlavně super bylo, že jsme se měli ptát
"Why don´t we..." A oni na to odpovídali doslova, třeba "because it´s winter." *Široký úsměv* Pak jsem zase musela čekat na nádraží na angličtinu, která proběhla poklidně a v pohodě. Co víc dodat? Těším se na příští poslední zvonění, ať to nandáme další primě!

Linda Teatime

PS: Naprosto nepovinná část... užijte si ovyklé "Lindino kulturní okénko" již zítra na tomto blogu! Tentokrát úryvek ze čtenářského deníku do školy + odkaz na úžasnou/super/naší hru.

Smrtící stíny: Kapitola druhá

19. dubna 2012 v 17:29 | Linda Teatime |  Píše

Je tu prostě a jednoduše další díl. Tentokrát zase s jinou postavou, ale slibuju vám, tahle je už hlavní ;). Pro ilustraci obrázek nahoře, snad se líbí. Mě teda podstatně víc než ten předchozí. No, to b bylo asi všechno. Čtěte!

Úsměv je...

14. dubna 2012 v 18:41 | Linda Teatime |  Žije
Moje myšlenkové pochody nemáte šanci pochopit...
...Ale zároveň také doufám, že je nepochopíte. Ale tohle jsem sem prostě musela dát, jinak bych si připadala děsně neupřímná vůči mému ubohému zanedbávanému bložínku.

Úsměv je... jako ledový oheň, jenž hřeje i mrazí
úsměv je... jako nejostřejší břitva, vražená do srdce
úsměv je... jako náhlý závan větru
úsměv je... jako pozastavený čas, hodiny na tisíc kousků
úsměv je... jako chladnokrevná vražda
úsměv je... jako tisíc jisker najednou vzplálých
úsměv je... jako dobře mířený šíp
úsměv je... jako výraz pohrdání
úsměv je... jako jed postupně otupující smysly
úsměv je... jako budoucnost bez budoucnosti
úsměv je... jako náhlá agónie
úsměv je... jako kruté mučení nevinného
úsměv je... jako rozsudek smrti vydán v jedné vteřině
úsměv je... jako teplo, které spaluje
úsměv je... jako odraz v pokřiveném zrcadle duše
úsměv je... jako nepochopenné umění
úsměv je... jako gesto které vystačí za mnoho slov
úsměv je... jako náznak
úsměv je... jako bludiště bez konce
úsměv je... jako nekonečná hlubina
úsměv je... jako vyjádření nevyjádřitelného
úsměv je... jako... úsměv?

Tak asi tak.
Linda Teatime

Smrtící stíny: Kapitola první

5. dubna 2012 v 21:50 | Linda Teatime |  Píše
Nejdříve krátce k nečemu jinému... dneska se mi povedlo vykoupat počítač, takže dooost dlouho nefungoval. No, ale pak- spásný nápad! Vysušila jsem ho fénem. Doporučuji, alespoň na ten můj to fungovalo. Tak, a už bych měla začít psát, co?
Ale pro ty, co číst nechtějí, a dávají přednost obrázkům, jeden tu mám. Nepovedl se nijak zvlášť, ale mám pocit, že podoba naší Auroře asi zůstane... tak alespoň něco pozitivního.

Musím říct, že se mi líbí ten pohled. Ty vlasy jsou dobrý nápad, ale provedení by potřebovalo berle. (Pokulhává, pro nechápavce). Dělala jsem to podle nějakých obrázků na internetu, a snažila jsem se tam dát nějaké ty barvy polární záře, ale vypadá to pořád jako modré vlasy se zeleným pruhem, a rozhodně ne jako polární záře. Ale přetso doufám, že se vám teď povede si Auroru lépe představit. Tato kapitola je totiž celá o ní, a to vlastně ani není hlavní hrdinka. Její příběh se bude s příběhem hlavního hrdiny odehrávat souběžně. Takže jako minule, kdo má chuť, klikněte na celý článek a pusťte se do čtení...

Smrtící stíny: Prolog

1. dubna 2012 v 20:51 | Linda Teatime |  Píše

Tak a je to tady... ten obrázek, který odstartoval mou texturovou mánii jsem nekreslila jen tak pro nic za nic- rozhodla jsem se totiž, že se pokusím (opět) napsat povídku. Napadla mě jednou v autobuse, a zdálo se mi to jako docela dobrý nápad. Jen doufám, že budu mít vaši podporu, abych měla nějakou motivaci, že. Kdyby se vám to líbilo, jen klikněte na "líbilo se mi" v anketě, ať vím, že nepíšu do šuplíku, jak se říká. Děkuji vám za každý komentář, a obzvláště těm, co nebyli líní si příběh přečíst. Tak, a teď už se můžeme vrhnout na prolog... Klikněte na celý článek, čtěte, a až dočtete tak napiště komentář a klikněte na "komentovat" nebo "odeslat" nebo co to tam je, jo?

Chyba na blog.cz!

1. dubna 2012 v 18:18 | Linda Teatime |  Vyje
Tohle bude pitomý článek, ale... jsem sama komu se při přihlašování objevilo...
...tohle? Je to celkem srandovní chyba, přihlašovat se obráceně :D
L.T.