Smrtící stíny: Kapitola druhá

19. dubna 2012 v 17:29 | Linda Teatime |  Píše

Je tu prostě a jednoduše další díl. Tentokrát zase s jinou postavou, ale slibuju vám, tahle je už hlavní ;). Pro ilustraci obrázek nahoře, snad se líbí. Mě teda podstatně víc než ten předchozí. No, to b bylo asi všechno. Čtěte!


Nivis byl patřičně nervózní. Vždyť měl taky brzy začít jeho první lov! Musí ulovit alespoň nějakou tu rybku nebo králíka. Ale úplně nejlepší by bylo, kdyby chytil polární lišku. Jeho bratr ji na svůj Velký den ulovil. Všichni mu gratulovali, a je teď hrozně vážený. Ale byl tu problém- Nivisovi lov vůbec nešel. Pár ryb chytil, to ano, ale nikdy ne moc, a navíc nikdy nechytal ryby v noci.
Nivis měl totiž takové malé tajemství. V noci se vždycky hrozně bál. Žaludek se mu sevřel, oči zesklovatěly a přestal ovládat své tělo. Tahle hrůza trvala nanejvýš pár minut. Většinou pak zjistil, že je na střeše svého iglú pod postelí, nebo na jiných bláznivých místech. Nikdy o tom nikomu neřekl, a vždycky se včas vrátil do postele. A pak tu byla další velmi, velmi divná věc. Narozdíl od všech ostatních měl svůj Skuggi, svůj stín pod sebou i v noci. Nebyl černý jako ve den, ale byl naopak světlý jako ocas polární lišky a stříbřitě světélkoval. Doufal, že si toho nikdo nikdy nevšimne.
Vždycky všem připadal divný, ale něco takového by klidně mohlo skončit i vyhnáním z vesnice. Jeho národ byl totiž velmi, velmi pověrčivý.
"Připrav se, Niv!" ozvalo se mu někde za zády. Niv se otočil. Stál za ním otec, a podával mu svůj nejlepší luk. "Nesmíš nám udělat ostudu, Nive. Doufám že jsi připravený?" Hoch rozpačitě kývl. "Tak běž." řekl teď skoro přátelským tónem.
"Got weioar!" Popřál mu ještě dobrý lov, ale Nivis už ho sotva slyšel. Utíkal sněhem a doufal, že bude mít ono prchlivé štěstí.
Nivisovi začínala být po zhruba půlhodinové chůzi po ledové pláni vážně zima. Zuby mu jektaly o sebe, a luk mu div nevypadl z rukou.
A pak před sebou uviděl polární lišku. Byla větší než ostatní lišky a slabě, ale přesto světélkovala. To bude úžasný úlovek! pomyslel si. Pevně stiskl luk a napnul tětivu. Polární liška stála klidně a bez hnutí, a oddaně na Niva hleděla. Nivis vystřelil.
Svět se zastavil, a pak bylo ticho. Tísnivé ticho, krásné ticho které přerušoval pouze pravidelný tep Nivisovi srdce. A pak začal sluneční vítr pozvolna zaplavovat celé nebe, a po celé délce oblohy se, byť jen na chviličku rozsvítila polární záře. Nivis zavřel oči. Cítil jak se mu podlamují kolena a jak se sune k zemi. Bohužel s tím nemohl nic dělat, a čekal, až jeho obličej padne do mrazivého, studeného sněhu. Místo toho ale ucítil na tváři dotek huňatého kožíšku tak běžného u polárních lišek. Když opět vzhlédl, spatřil před sebou místo polární lišky ženu, o které si hned pomyslel, že je přinejmenším zvláštní. Měla vlasy barvy polární záře, nazlátlá ústa, velmi zvláštní a téměř průhledné šaty, ale nejzvláštnější ze všeho byly její oči, kterým chyběly panenky i zorničky, ale přesto nyní viděl, že se na něj dívaly jako on by si prohlížel nějaké zvláštní, exotické zvíře. Ženě se mírně zachvěla ústa. Nivis, stále zmatený, netušil co se stane, či snad je všechno jen mámení a klam, a on že uvízl někde zapadlý ve sněhu, a nejspíše blouzní.
Pak žena zašeptala: "Děkuji, že věříš." kupodivu to nyní znělo upřímně, lidsky, snad i vřele. Čekal spíše nějaký chladný strojový a dokonalý hlas, který by zněl jako by z velké dálky, jak ho znával z vyprávění.
"Věřím v co?" zeptal se Nivis celkem logicky, ale přesto si v zápětí připadal jako hlupáček. Odpověď zněla:
"Ve mě." pak žena zmizela, a on se ocitl znovu sám, ve tmě uprostřed velké pustiny na svém prvním lovu. Stín svítil jako obvykle, což byla nyní docela výhoda, protože lépe viděl kolem sebe.
"Byl to určitě jen hloupý přelud!" pomyslel si nyní téměř uvolněně.
Pak se ale podíval na zem pod sebe, kde jasně rozeznával ve sněhu stopy, které musely určitě patřit nějaké velké polární lišce. Zoufale pokrčil rameny a rozběhl se, že se pokusí chytit alespoň nějakého zajíce.
Štěstí mu nakonec přálo, a tak se domů z prázdnou nevrátil. Stejně ale tu noc už nemohl usnout, a pořád musel myslet na své zvláštní setkání…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amala Amala | Web | 27. dubna 2012 v 18:37 | Reagovat

Píšeš veľmi pekne, plynulo a dobre sa mi to čítalo (: Len by som chcela podotknúť na malý detail a to je priama reč. Máme tri druhy priamej reči a to sú:

1. "Priama reč,!?" Text.
2. Text: "Priama reč.,!?"
3. "Priama reč," text, "priama reč,!?."

Ako si si mohla všimnúť, v prvej sa nepoužíva bodka. Napríklad tu:

"Ve mě." pak...

Bodka sa v tejto forme NIKDY nedáva. Vraj len ak je prudko odtrhnutá od textu. Hádam som ťa nenahnevala, a že to pomohlo :D

2 Foxeretta Foxeretta | Web | 28. dubna 2012 v 11:04 | Reagovat

[1]: Je, děkuji moc, zkusím se podle toho zařídit, a hlavně díky za radu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama