Smrtící stíny: Kapitola první

5. dubna 2012 v 21:50 | Linda Teatime |  Píše
Nejdříve krátce k nečemu jinému... dneska se mi povedlo vykoupat počítač, takže dooost dlouho nefungoval. No, ale pak- spásný nápad! Vysušila jsem ho fénem. Doporučuji, alespoň na ten můj to fungovalo. Tak, a už bych měla začít psát, co?
Ale pro ty, co číst nechtějí, a dávají přednost obrázkům, jeden tu mám. Nepovedl se nijak zvlášť, ale mám pocit, že podoba naší Auroře asi zůstane... tak alespoň něco pozitivního.

Musím říct, že se mi líbí ten pohled. Ty vlasy jsou dobrý nápad, ale provedení by potřebovalo berle. (Pokulhává, pro nechápavce). Dělala jsem to podle nějakých obrázků na internetu, a snažila jsem se tam dát nějaké ty barvy polární záře, ale vypadá to pořád jako modré vlasy se zeleným pruhem, a rozhodně ne jako polární záře. Ale přetso doufám, že se vám teď povede si Auroru lépe představit. Tato kapitola je totiž celá o ní, a to vlastně ani není hlavní hrdinka. Její příběh se bude s příběhem hlavního hrdiny odehrávat souběžně. Takže jako minule, kdo má chuť, klikněte na celý článek a pusťte se do čtení...


Aurora prošla akropolí až k chrámu Nepojmenovatelného, kterému se někdy říkalo kratším slovem Anonymus. Auroru velice udivilo, že odtamtuď nepříchází žádný hluk. Obvykle božští rétorici hlasitě řečnili, a vinný bůh touhle dobou ležel na chodníku před chrámem a něco zmateně blábolil. Dnes ale Aurora neslyšela nic. Jen tichou ozvěnu vlastních kroků, které byly vpodstatě neslyšitelné, takže bylo opravdu velké ticho. Aurora došla k pozlaceným dveřím Anonymusu. Opatrně šťouchla do dveří, který se za hlasitého vrzání otevřely. Ovál ji strašidelný chlad. Všude bylo šero. Všechny svíce naráz zhasly. Tu se najednou ozval někde zezadu chroptivý šepot. Aurora se k tomu místu rozběhla. Když spatřila zdroj toho nářku ustrnula. Na oltáři chrámu ležel sám Nepojmenovatelný, kterému byl tento chrám zasvěcen. Něco zoufale zašeptal, a ukazoval kamsi na zem, pod sebe. Aurora, která byla na světě všehovšudy pár týdnů, vůbec netušila co má dělat.
"Stín." zašeptal. Aurora se na něj nechápavě podívala. Nepojmenovatelný Auroře pokynul, aby šla blíž. Po tom ji do ruky něco vtiskl. Nepříjemně to pálilo, jako kdyby to každou chvíli mělo roztavit Aurořinu bledou a měkkou průzračnou kůži.
Pak Nepojmenovatelný vydechl naposledy. Aurora to poznala, i když vlastně něvěděla jak. Ležel tam stále, a vypadal pořád stejně. Bohové se zkrátka s věkem nemění. Ovšem chrámem se začal šířit podivný zápach. Prastaré zlé síly začaly, metr po metru ovládat celý Anonymus, chrám nejvyššího boha. Bylo jen otázkou času, kdy se chystá podmanit si i zbytek akropole. Aurora zlo nemohla vidět, zato ho cítila. Cítila ho velmi blízko.
Šířilo se jako znečištění, jako jedově zelená záře. Aurora měla pocit že omdlí. A pak, ve chvíli kdy už se téměř dotýkalo cípu Aurořiných šatů, a ona věděla, že je s ní konec, stalo se něco moc podivného. Věc v Aurořině dlani se rozpálila doběla.
A pak už byla jen tma...
Aurora se probudila na něčem velice, velice chladném. Celou svou bytostí pociťovala nám obvyklý, ale jí zcela neznámý pocit- chlad. Aurora se třásla zimou. Konečně se odvážila rozevřít dlaň. A uvnitř- hrůza pomyslet. Uvnitř její dlaně ležel talisman, byť drobný, byl symbolem absolutní božské moci Nepojmenovatelného. Nějaký šestý smysl ji říkal, že je poslední. Poseldní bohyně. Hmm. Ale proč to přežila zrovna ona? Na tuto otázku si nedovedla odpověďet, a byla by si na ní ani neodpověděla, dokud nevzhlédla k oboloze. Polární záře ozařovala celou oblohu.
A pak už to bylo jasné i Auroře, která nikdy nevynikala nějakou pronikavou bystrostí. Jak můžeš zabít nesmrtelného boha? Vírou. Snad jen kdyby všichni lidé přestali najednou věřit na bohy... hrůza pomyslet. "Bylo by po nás!" uvědomila si Aurora a znovu se otřásla. Ovšem kdo by nevěřil v něco, co se nachází přímo před ním? Co je přes celou oblohu?
Jenže Aurora neměla ani sebemenší potuchy co má sama, uprostřed téhle nekonečné ledobé pustiny dělat.
Chvíli zvažovala šance, a pak se rozhodla. Pomstí se jim. Pomstí se stínům, které bezpochyby můžou za to, že všichni přestali věřit ve všechny bohy, ale... zarazila se. Tady něco nesedí. Jestli za to tedy můžou stíny, tak by ji ani polární záře přes celou oblohu nepřiměla lidi začít zase věřit, ne. Musí tu být nějaký... svobodný člověk... člověk bez stínu. Ten mě zachránil.
A tak se Aurora, byť uprostřed samého ledu a sněhu, zatetelila teplem. Nejdříve zkusí najít svého zachránce. Musel vidět tu záři, takže by měl být relativně blízko! pomyslela si. Pak roztáhla prsty, a polární záře proudila zpátky tam kam patřila, do ní...

Huu, snad se líbílo. A snad to není moc nepochopitelné, moc psycho... :D
PS: Akropole: Nějaké takové návrší za Athénami se spoustou chámů. Brali jsme to v dějáku.
PPS: Když nechcete psát komentáře, můžete alespoň hodnotit nebo hlasovat v anketě, ta je anonymní...

Linda Teatime
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama