Květen 2012

Čas na čaj!

29. května 2012 v 17:57 | Linda Teatime |  Žije
Ha ha ha, jako Linda Teatime jsem docela kompetetní napsat článek na toto téma, ne?
Tak tedy, k čaji mám velmi, velmi kladný vztah. Patřím k těm magorům, co pijí čaj i vlétě minimálně dvakrát deně. Jak mám čaj ráda? No, nesladím, a mám ráda všechny tři základní typy (ovocný, černý a zelený). Čím víc horký tím lepší, to je mé motto. Zrovna teď jsem si jeden uvařila, abych měla lepší inspiraci ke článku ;).
Dneska čaj funguje na tom principu, že si v obchodě koupíme sáček a namočíme ho do hroké vody, že. Ale tenkrát tomu bylo jinak. Největší tradici má čaj asi v Číně, i přesto, že se celkem liší od toho našeho. Pokud vás to zajímá, a chcete se o čaji něco zajímavého dozvědět, řtěte prosím dál. Pokud jste spíše vizuální tip, nyní se můžete vrhnout rovnou na komix dole.

CO VŠECHNO (NE)VÍTE O ČAJI:
Jednou jsme měli na informatice dělat reférat úplně o čem chceme. A hádejte, co jsem si vybrala? Správně, čaj. Jinak bych to nepsala do článku o čaji, ne? No a tenkrát jsem narazila na jednu skvělou stránku nacpanou informacemi o čajích, ze které teď budu čerpat, abych vám tu neříkala jen věci typu: "čaj je pití, většinou hnědý a horký" a tak podobně.

  • Čaj se pije už přes pět tisíc let
  • Slovo čaj pochází z čínštiny
  • Do čajové historie se zapsal i čech
  • Rituál pití čaje vznikl v Japonksu už před tisíci lety
Zajímavé, že? Kdyžtak čerpala jsem odsud: www.jemca.cz/svet-caje

PODMĚTY K DISKUZI:
Vážní návštěvníci, velmi si Vás cením a ještě více bych si cenila toho, kdybyste případně přispěli do mé skromné diskuze, pokud se vám článek líbil. Takže, ehm ehm, budu na vás mít pár otázek.
1. Máte rádi čaj? Kdy jste za něj nejvíce vděční?
2. Máte radši černý, zelený, ovcný či bílý čaj?
3. Pokud jste čajofil jako já: máte také nějaký "čajový rituál"? (Pochlubte se s ním!)
4. A na závěr... sladíte? :D (Ne, to je naprosto nepovinná a pitomá otázka.)
SLIBOVANÝ ČAJOVÝ KOMIX PRO LÍNÉ A VIZUÁLNÍ TIPY:
Kapku FAIL. Doufám, že jste pochopili, že mi nšelo o to dokonale vystihnut anatomii či stínování postav. Mě by úplně stačilo, kdyby vám při čtení tohoto stripu mírně zacukalo v koutích. ;)
Vaše čajofilka
PS: pokud se vám článek líbil (nebo naopak nelíbil) nezapomeňte hlasovat v anketě!

Mezi ploty 2012

26. května 2012 v 19:57 | Linda Teatime |  Čmuchá
Divadelní a hudební festival Mezi ploty

Tramtadadá a tak dál! Dneska jsem byla už poněkolikáté na mém oblíbeném festivalu Mezi ploty. Máme to poměrně blízko z domu, bydlíme totiž v Čimicicích. Tento festival není tak úplně obyčejný, protože se koná v psychiatrické léčebně. Je tu vážně všechno: stánky se vším možným jídlem (já ochutnala langoš a palačinky), různé ručně vyráběné věcičky, batikovaná trička nějaké ručně šité hračky a různé dílničky a tak podobně. A pak taky samozřejmě bohatá hudebné a divadelní scéna. Letos bylo sice méně lidí než je běžné, ale zato program byl skvělý!
Koupila jsem si několik voo-doo panenek a jedno úžasné batikované tričko.
Většinou jsem s mámou, její kamarádkou a jejím synem procházeli systematicky stánky a občas jsme se zastavili na nějakou tu hudbu nebo na nějaké to divadlo. Všechno měli moc zajímavě udělané...
Teď ale trochu z jiného soudku, cena a fronta už tak příjemná není, to víte. Chvíli jsme si tam v tom vedru postáli ;)
Ale za ten úžasný program to určitě stálo! Další věc, co mě naštvala, byla, že do stánku české spořitelny s hrami a tak podobně pouštěli jen klienty č.s.! Ale máma si naštěstí pamatovala kód banky, i když si účet už zrušila, ha ha ha.
A nyní jeden bonus navíc, v jedné dilničce jsem si vyrobila placku s motivem orange-fox, fotka má sice špatnou kvalitu, ale placka je skvělá! Momentálně je už upíchnutá na mé tašce. ;)


A nakonec ještě voo-doo panáček, který teda na festivalu koupený není, ale nemohla jsem ho sem nedat:


Doufám, že tento článek pro vás nebyl příliš stupidní. :D Jsem holt přiopilá festivalovou atmosférou, buhahaha. Třeba napíšu zítra něco inteligentnějšího.
´Brou.

Drabble pro Káju: Hrůzné narozeniny

21. května 2012 v 18:33 | Linda Teatime |  Píše




HRŮZNÉ NAROZENINY
Byl vám jednou jeden chvostoskok který pocházel totiž z velmi vzdálené planety, a na zemi byl poslán se svou družkou, aby zde založil kolonii.
Zatím měl pouze dvě dcerky a dva synky. Mladšímu z nich bylo zrovna deset let, a tak se náš chvostoskočí táta rozhodl udělat mu hezké narozeniny.
Vzal rodinu do lesa, kde našel jeden velmi pěkný sladký růžový kopeček. celý ze žužu. Chutnal dobře, a navíc příjemně pružil, a vůbec to bylo skvělé místo pro konání oslavy. Vzali spoustu jídla a pití, a taky nějaké dárky.
A pak se všichni vydali do na kopec ze žužu. Zábava již byla v plném proudu, když tu najednou, kde nic tu nic, objevila se na žužu obří ruka. Potom už to šlo ráz na ráz- kopec žužu se zvedl do výšky…
Zkrátka, tragický incident přežil pouze tatínek, a i ten má doteď před očima ty strašné velké zuby.

***
Nevím, moc se mi to nelíbí... chtěla jsem se víc rozepsat, ale těch sto padesát slov mi to moc neumožňuje. :3
Doufám, že nějak zvládnu tu stovku, no. A taky se mi moc nelíbí, jak jsem přeskočila tu nejhorší scénu... ale už nebyl prostor. Doufám, že jste si to všichni domysleli. Ale na druhou stranu se mi celkem líbí propojení těch slov, ten samotný příběh... prototže jsem měla (pro mě) těžká slova, a myslím, že se mi je spojit podařilo
Líbí Kájo?
Jinak zadání: 150 slov, a slova: žužu, zuby, chvostoskok, les, narozeniny. :D A mělo to být sci-fi, což jsem zdůraznila jen na začátku. (Jiná planeta, kolonie na zemi, bla bla bla...)

Hodnocení: 6/10






Zadání Drabble: Prosím čtěte!

18. května 2012 v 18:11 | Linda Teatime |  Bloguje

Důležité upozornění: rozhodla jsem se zavést drabble. (Literární útvar, v mém případě by to bylo 100 slov rozsah a pět jakýkoliv slov. Věřím, že mě to pomůže a ráda bych si procvičila psaní. A teď vás jen prosím, stačí napsat pět libovolných slov která se vám líbí pod článek, a já vám něco napíšu, O.K.?
Tady je něco jako formulář: (* = povinné)

1. Pět slov která se musí vyskytovat v textu*
2. Upřesněná délka (automaticky je to 100 slov)
3. Žánr (Fantasy, scifi, komedie, pohádka...)
4. Další různá upřesnění (např. hlavní hrdina, místo děje)
5. Chcete obrázek? (Ke každému drabble ještě MŮŽU nakreslit obrázek)

Nezapomeňte také psát:

1. Termín kdy to má být zhruba hotové
2. Vaší přezdívku
3. Pokud máte tak váš blog.

Pište, pište, těším se na všechna zadání i na všechny komentáře! A předem děkuji za každý námět!

Mimo fyzické tělo?

16. května 2012 v 17:42 | Linda Teatime |  Vyje
Nejdřív než se pustíme do složitějších úvah, pojďmě si shrnout základní fakt: Co to vlastně je to "odpoutání mysli do těla"? Zní to hrozně tajemně, až spiritisticky, že? Ale vlastně se s tím většina z nás setkáváme každý den.
Stalo se vám někdy, že jste se přistihli, že například sedíte v tramvaji, a uvažujete o tom "Co by bylo kdyby..." a najednou se přistihnete, že jste takzvaně "duchem nepřítomen." Ano, zkrátka v tu chvíli nevnímáte to, kde se nacházíte, kolik je hodin... přiznám se že netuším, jestli to může zajít tak daleko, že si člověk přestane uvědomovat svojí existenci. Na chviličku, ale přesto. Zvláštní, nemyslíte?
Pokud je to pro vás stále španělská vesnice, zkusme ukázku z knížky. Znáte tu knížku na motivy klasické německé pověsti- Krabata? Je to o klukovi co se chce stát čarodějem. Ale žádný Harry Potter, to vám přísahám. Je to pěkně strašidelné.
No a Krabat se pomocí kouzel dostane mimo své tělo aby se mohl podívat za svou milou. Jenže zůstane mimo své tělo příliš dlouho, a hrozí, že už se nikdy nedostane zpátky. No a v tu chvíli přijde na scénu hloupý Jura (který mimochodem není vůbec hloupý, jen se dělá) a "omylem" pustí Krabatovi na ruku nůž, a tím ho vrátí zpátky.
Tak, teď doufám, že jste pochopili o co jde, a o čem mluvím, co já si pod tímto pojmem představím.
Tento stav se dá v podstatě velmi jednoduše uměle navodit. Stačí o něčem přemýšlet...
...
...
...
...velmi do hloubky. ;) Samozřejmě pořád dýcháte, ale skoro se ani nehýbete, a nevydáváte tělu žádné zvláštní povely. Ovšem otázkou zůstává, jestli je toto skutečné odpoutání mysli od těla, nebo pouhé zamyšlení.

Co si o tom myslíte vy? Stává se vám to někdy, nebo si myslíte, že je to jen prázdný pojem? Diskuze je otevřená!


Půlnoční čajový dýchánek

14. května 2012 v 19:54 | Linda Teatime |  Píše
Povídka na téma temnota v literárním klubu. Fakt jsem se snažila aby hlavní postava nezemřela, ale...
no, alespoň to s ní nedopadlo TAK špatně. Jak se líbí povídka vám? Stane se vám někdy taky, že se rozhodnete při psaní změnit zápletku, nebo je to neprofesionální a stávat by se to nemělo? Čtěte:

PŮLNOČNÍ ČAJOVÝ DÝCHÁNEK
Noc byla velmi chladná a mráz, který jsem cítila po celém těle byl jako nejostřejší břitva, která mě vytrvale bodala a bodala. Přitáhla jsem si kabát ještě těsněji k tělu a přidala jsem do kroku. Vždyť už jsem skoro tam, říkala jsem si. A tak jsem po půl hodince svižné chůze stanula před starou hřbitovní bránou. Jak jsem tak, se směsicí strachu a zvídavosti váhavě vzala za kliku, něco se změnilo.
Bylo to jako kdyby mi celým tělem projel slabý, ale znatelný elektrický šok. Dveře se se skřípotem otevřely. Nebyly to však ty dveře, kam jsem před dvěma lety vyryla mé a jeho jméno na důkaz lásky, ne. Tyhle dveře byly jiné, jako by ani nepatřily do našeho světa. Byly těžké, skládající se z mnoha tlustých mříží, a klika byla ve tvaru obludy, při které člověku naskakovala husí kůže. Ovšem odpřísahala bych, že tahle klika tu nebyla, když jsem se jich před chvíli dotkla. "Zvláštní, asi blouzním." pomyslela jsem si.
Udělala jsem jeden jediný váhavý krůček vpřed do tmy.
Pak se zval příšerný zvuk, a ty zvláštní dveře se nadobro zavřely. Tohle celé nedávalo smysl. Jít o dušičkách navštívit hrob své babičky je přeci skoro normální, ne? Jsem si jistá, že jsem nikdy nepotkala žádného upíra, neprobouzím se v noci v psí boudě a moji oba rodiče jsou docela normální. Dokonce jsem ani nikdy nezkoušela vyvolávat duchy. Tohle se přece má stávat těm druhým, ne? Vsadím se, že spoustu holek teď touží po tom být na mém místě. Klidně bych si to teď s nimi vyměnila.
Jediné co jsem měla s sebou byla krabička svíček, abych mohla zapálit svíčku pro babičku a nějaké drobné pro hrobníka, aby další týden alespoň trochu udržoval babiččin hrob.
Přešla jsem pomalu ke dveřím a aby se neřeklo, tak jsem dveřmi zalomcovala, samozřejmě bezvýsledně.
Povzdechla jsem si a škrtla jsem zápalkou, abych měla alespoň malou představu, kde to vlastně jsem. Má první myšlenka byla: "Díky bohu, jsem pořád na hřbitově!" ale ta druhá, daleko prozíravější a šťouravější mi pohotově sdělila: "Ale na úplně jiném hřbitově."
Nakonec tedy bylo jedinou dobrou zprávou, že i na tomto hřbitově byly svíčky na obvyklém místě, hned u vchodu napravo. Znovu jsem tedy škrtla zápalkou a zapálila svíčku. K mému potěšení se objevil malý plamínek. Trochu hřál, ale hlavně svítil, takže jsem si teď mohla pořádně prohlédnout své bezprostřední okolí. Uviděla jsem řadu pěkných honosných náhrobků s honosnými jmény, samé "lord" a "lady". Zajímavé bylo, že všechny vypadaly celkem nově, i když na nich byla data úmrtí stará tak dobrá dvě století. Zrovna když jsem chtěla znovu posvítit na hlavní bránu, ozvalo se táhlé, příšerné vytí při kterémž doslova tuhne krev v žilách. Celá zmatená jsem upustila na zem svíčku, která s pronikavým "Sssss" navždy zhasla. Kolem mě byla jen temnota. Vytí se ozvalo znovu, tentokrát podstatně blíže. Bůh ví proč jsem zavřela oči, samozřejmě úplně zbytečně protože ani předtím jsem nic neviděla. Pak se ale zpoza mraků vyloupl měsíc v úplňku. "Jak poetické!" pomyslela jsem si sarkasticky. Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nebylo vidět tak dobře jako předtím, když jsem měla svíčku, ale pořád to stačilo. Očima jsem přejela po nejbližší řadě náhrobků. Všechno se očividně jevilo v pořádku…
Pak jsem vyjekla a div jsem neomdlela. Jeden z velkých náhrobků, ten s velkým výrazným nápisem "R.I.P" se pohnul. Ten zvuk byl sám o sobě příšerný, ale to co jsem spatřila v zápětí bylo ještě mnohem, mnohem hroší. Byl to starý člověk, evidentně nemrtvý, a sápal se ke mně.
Nevypadal vůbec tak jako zombie z laciných horůrků, kdepak. Měl trochu propadlé tváře, vytřeštěné oči a byl dost bledý, to ano, ale jinak vypadal skoro normálně. V rámci možností, samozřejmě. Měl velmi elegantní oblek, asi ten nejlepší, když ho v něm pohřbili. Na hlavě měl posazený klobouk, a z kapsy mu čouhaly takové ty směšné hodinky které dnes známe už jen z muzeí. Ovšem to že mu nepovlávaly cáry masa všude kolem, že měl docela normální oblečení a že mu nechyběla polovina hlavy neznamenalo, že by nebudil strach, to vůbec ne. Naopak, u slintající příšery člověk věděl, na čem je. Teď jsem ale mohla jen doufat…
Když už bylo jasné, že je skoro u mě, rychle mě napadlo přikrčit se za jeden z vysokých náhrobků, a počkat tam, dokud nepřejde. Jen velmi tiše vykoukla zpoza své skrýše a spatřila onoho přízračného muže, jak táhne po zemi starý stůl se svíčkami, které opatrně klade stranou. "Co to dělá?" pomyslela jsem si, a byla jsem dokonale zmatená. Pak se zničehonic pohnul další náhrobek, jen kousíček ode mě. Zalapala jsem po dechu a vyděšeně sledovala stvoření, co právě vylézalo. Byla to zřejmě žena, protože měla šaty, které byly ovšem černé a proto byly velmi špatně vidět. Když přišla blíž, zjistila jsem, že nese v rukách dvě židle. Obě je položila ke stolku a vyzvala první přízrak, aby si sedl. Přízrak však galantně pustil první si sednout dámu, a teprve pak sám usedl ke stolu. Pak přišel jakýsi další neurčitý přízrak, a nesl podnos s čajem. Žena si k mému údivu nalila čaj do malého hrníčku a pak ho s chutí začala popíjet. Muž se k ní záhy přidal, a tak tam oba přízraky seděly, povídaly si (i když nebylo rozumět čemu) a smály se (i když to bylo také velmi sporné). Udiveně jsem na ně hleděla. Byla jsem ráda, že mě nenapadli a nesnědli mi mozek zaživa, ale skoro jsem doufala že přízraky můj nepříjemný problém s orientací vyřeší, byť ne moc příjemným způsobem.
Jak tak přízraky seděly a popíjely, najednou žena, zničehonic upustila ze svých drobných rukou křehký hrníček.
"Cink!" ozvalo se a já se tak vyděsila, až jsem vyjekla. Sice potichounku, protože jsem měla stále hrdlo stažené strachem, ale dost na to, aby mě přízraky slyšely. Marně jsem se krčila za náhrobkem, už se kvapně blížily ke mně…
Dál si na nic nepamatuji, ale vyprávěli mi že mě ráno našla jedna stará paní na hřbitově, jak tam ležím za náhrobkem s vytřeštěnýma očima, a kousek ode mě ležel rozbitý hrneček. To alespoň tvrdili moji noví přátelé, kteří se mi hned za tu hloupou příhodu velmi omlouvali, a tvrdili že jsem zřejmě nechtěně pronikla na chvíli do jejich dimenze, a že odtamtud už není cesty zpět. Celkem vyrovnaně jsem kývla hlavou. Stále ještě čekám až moje tělo pohřbí a postaví mi nějaký pěkný náhrobek, zatím přespávám u spolužačky Ševcové, kterou minulý měsíc přejelo auto, a těším se na další půlnoční dýchánek.

A na závěr obrázek pro dokreslení atmosféry:

Takhle si hrdinku moc nepředstavuji, představuji si ji daleko bojácněji vyhlížející, křehčí. Ale obrázek se mi líbí. ;)
Linda Teatime

Originalita nebo stereotyp?

9. května 2012 v 20:23 | Linda Teatime |  Vyje
Originalita? Ano, ale když se všichni rozhodnou být originální, už to prostě... není originalita. Originalita je velmi zvláštní pojem. Pomíjivý. Ale hlavně- originalita je vždycky jen jedna. Ať už vymyslíte cokoliv, co tu ještě nebylo, klidně třeba jen horu židlí slepených k sobě, a vydáváte to za sochu, v podstatě to originální je. Něco docela jiného je pěkné a vkusné. To se sice s originalitou nevylučuje, ale ani neslučuje, tudíž i ošklivé sochy či obrázky s novým nápadem jsou svým způsobem originální. Ovšem originalitu věc ztrácí, jakmile někoho kopíruje. Ta drsná věc je, že i když je třeba druhé dílo daleko lepší, není to váš nápad, takže máte vlastně smůlu. V dnešní době se originalita cení, myslím, více než kdy dříve. Všichni chtějí něco nového, šokujícího, kontroverzního... a já to vlastně chápu. I když úplně nemusím ty obrazy kde je jeden čtverec a jedna tečka... ale zpět. Teď trochu z druhé strany. Jako příklad si tu uvedeme seznam pěti nejméně originálních věcí, alespoň podle mého skromného názoru. Takže:




1) Povídky a příběhy o upírech co se zamilují do lidí.
2) Obrázky na motivy japonských animovaných filmů
3) Romantické filmy o nadpřirozených bytostech
4) FanArty z Minecraftu
5) Cokoliv jiného co kopíruje jiný obrázek/film/knížku/sochu/nápad.

Ale abych nebyla jen zlá, je tu i pět věcí, co jsou podle mě originální. A budu jmenovat.

1) Tenhle obrázek sice vlastně kopíruje, ale má vlastní, skvělý nápad: [link]
2) Úžasná knížka co jsem nedávno četla, doporučuji. Je tak... bláznivá. Skvělá! Originální! [link]
3) Seriál Podfukáři. Nic takového tady před Podfukáři ještě nebylo... a líbí se mi to! [link]
4) Většina soch a plastik Krištofa Kintery. Sice trochu kontroverzní, ale... budiž. [link]
5) A všechno ostatní, co má nějaký nový, neotřelý nápad.

Souhlasíte? Linda Teatime
PS: tenhle článek NENÍ vůbec originální! Ale to nevadí...

Skládka skečů

3. května 2012 v 17:04 | Linda Teatime |  Kreslí
Takže, co říct? Dneska jsem byla s kamarádkou v obchodním centru a na výstavě Krištofa Kintery, to bylo docela zajímavé. Ale tenhle článek má být hlavně vizuálně orientovaný, tak už se koukejte na staré i novější obrázky z tajně koupeného diáře a hodnoťte. Všechno foceno mobilem (3.2 megapixelů) a upraveno v progarmu PhotoScape.

Jeden malý Steampunkový skeč, docela se mi líbí. Nějaká pilotka nájemný vrah a robotická kočka, akorát chudák vrah má malou hlavu a je to špatně vyfoceném takže to vypadá že se to kácí. Je to takový návrh na ilustraci v jednom z mých projektů- hry Steamadventure. Ta pilotka je o dost lepší, co? Ale mám ráda oblečení, i když není úplně steampunkové... hodnotila bych tak 7/10 (Je to JEN skeč, prosím vás) (KLIK NA C.Č.)

*Názor na více Já

2. května 2012 v 16:11 | Linda Teatime |  Vyje

"Mám moc ráda všechny svoje Já" čítáváme na různých blozích, většinou na těch, které až podezřele propagují své "autorství". Dnes se mi totiž zdá, že je prostě trendy být divná, a tak ze sebe lidi schválně dělají co nejsou. Když si nějaký bloger postaví návštěvnist na tom, že hetky fotí, hezky píše, má zajímavé úvahy, to je všechno v pořádku. Ale zakládat si na tom, že není normální? Rozdvojená osobnost hraničí se schizofrenií a je to docela závažná psychická porucha, nevidím na tom nic ke chlubení. Budiž, dejmetomu že si rádi povídáte sami se sebou a chcete to dát na blog. Ovšem mám silné podezření, že spousta lidí si své druhé já zkrátka vymyslí, jen aby mělo o čem psát. Ha ha, dělala jsem to taky, ruku na srdce.
Můj názor zkrátka je, že když někdo vypisuje dlouhý rozhovor sám se sebou nebo si píše do profilu že je nenormální jen aby si zvýšil návštěvnost nebo aby ho lidi obdivovali, je to ubohé.

Mimochodem jako takový bonus doslova mezi řádky, koukněte se sem. Ano, nostalgie... [link]

Další celkem plodná diskuze z kamarádkou, která má mámu co pracuje v blázinci (mimochodem kousek od mého bydliště) byla ohledně celkem často slýcháné věty: "Mám depku!". Nejspíše tím autor myslí, že má špatnou náladu, a pojem "depka" jako zkratka slova deprese je velmi, velmi zavádějící označení pro jejich náladu. Pojmem deprese je totiž v odborné terminologii myšleno něco jiného, nebudu to tady dlouho vysvětlovat, koukněte se sem: [link] .
Co je to dnes za divnou dobu, když "ti divní" opovrhují obyčejnou průměrnou skupinou lidí, místo toho aby tomu bylo naopak, což by bylo daleko pravděpodobnější. Samozřejmě to tak úplně není. Skupina oblíbených, co se jen momentálně tváří jako nejšílenější osoby pod sluncem stále pořád pohrdá lidmi, o kterých by se vážně dalo říct, že jsou zvláštní/divní/nenormální/říkejte tomu jak chcete. Co si o tom myslíte vy? Jaká je podle vás definice slova "Divný"?
A co soudíte o problému "Více Já" dnešní generace blogerů?
Příště uvidíte: vysoce trapný a nevkusný trend "dávat všechno do závorek" ;) Já vím, snažím se to nědělat, ale ono to tak láká... Příště budu musetz závorky omezit.
A ještě něco: rozhodně si myslím, že je spoustu dobrých blogerů, kteří sice píší, že mají více Já, ale proti kterým jinak nic nemám. Není to myšleno špatně a doufám, že to tak neviznělo. Navíc bych o tom nepsala, kdybych s tím sama neměla v minulosti tak trochu zkušenosti. Co myslíte, mám v úvahách pokračovat?

Linda Teatime