Půlnoční čajový dýchánek

14. května 2012 v 19:54 | Linda Teatime |  Píše
Povídka na téma temnota v literárním klubu. Fakt jsem se snažila aby hlavní postava nezemřela, ale...
no, alespoň to s ní nedopadlo TAK špatně. Jak se líbí povídka vám? Stane se vám někdy taky, že se rozhodnete při psaní změnit zápletku, nebo je to neprofesionální a stávat by se to nemělo? Čtěte:

PŮLNOČNÍ ČAJOVÝ DÝCHÁNEK
Noc byla velmi chladná a mráz, který jsem cítila po celém těle byl jako nejostřejší břitva, která mě vytrvale bodala a bodala. Přitáhla jsem si kabát ještě těsněji k tělu a přidala jsem do kroku. Vždyť už jsem skoro tam, říkala jsem si. A tak jsem po půl hodince svižné chůze stanula před starou hřbitovní bránou. Jak jsem tak, se směsicí strachu a zvídavosti váhavě vzala za kliku, něco se změnilo.
Bylo to jako kdyby mi celým tělem projel slabý, ale znatelný elektrický šok. Dveře se se skřípotem otevřely. Nebyly to však ty dveře, kam jsem před dvěma lety vyryla mé a jeho jméno na důkaz lásky, ne. Tyhle dveře byly jiné, jako by ani nepatřily do našeho světa. Byly těžké, skládající se z mnoha tlustých mříží, a klika byla ve tvaru obludy, při které člověku naskakovala husí kůže. Ovšem odpřísahala bych, že tahle klika tu nebyla, když jsem se jich před chvíli dotkla. "Zvláštní, asi blouzním." pomyslela jsem si.
Udělala jsem jeden jediný váhavý krůček vpřed do tmy.
Pak se zval příšerný zvuk, a ty zvláštní dveře se nadobro zavřely. Tohle celé nedávalo smysl. Jít o dušičkách navštívit hrob své babičky je přeci skoro normální, ne? Jsem si jistá, že jsem nikdy nepotkala žádného upíra, neprobouzím se v noci v psí boudě a moji oba rodiče jsou docela normální. Dokonce jsem ani nikdy nezkoušela vyvolávat duchy. Tohle se přece má stávat těm druhým, ne? Vsadím se, že spoustu holek teď touží po tom být na mém místě. Klidně bych si to teď s nimi vyměnila.
Jediné co jsem měla s sebou byla krabička svíček, abych mohla zapálit svíčku pro babičku a nějaké drobné pro hrobníka, aby další týden alespoň trochu udržoval babiččin hrob.
Přešla jsem pomalu ke dveřím a aby se neřeklo, tak jsem dveřmi zalomcovala, samozřejmě bezvýsledně.
Povzdechla jsem si a škrtla jsem zápalkou, abych měla alespoň malou představu, kde to vlastně jsem. Má první myšlenka byla: "Díky bohu, jsem pořád na hřbitově!" ale ta druhá, daleko prozíravější a šťouravější mi pohotově sdělila: "Ale na úplně jiném hřbitově."
Nakonec tedy bylo jedinou dobrou zprávou, že i na tomto hřbitově byly svíčky na obvyklém místě, hned u vchodu napravo. Znovu jsem tedy škrtla zápalkou a zapálila svíčku. K mému potěšení se objevil malý plamínek. Trochu hřál, ale hlavně svítil, takže jsem si teď mohla pořádně prohlédnout své bezprostřední okolí. Uviděla jsem řadu pěkných honosných náhrobků s honosnými jmény, samé "lord" a "lady". Zajímavé bylo, že všechny vypadaly celkem nově, i když na nich byla data úmrtí stará tak dobrá dvě století. Zrovna když jsem chtěla znovu posvítit na hlavní bránu, ozvalo se táhlé, příšerné vytí při kterémž doslova tuhne krev v žilách. Celá zmatená jsem upustila na zem svíčku, která s pronikavým "Sssss" navždy zhasla. Kolem mě byla jen temnota. Vytí se ozvalo znovu, tentokrát podstatně blíže. Bůh ví proč jsem zavřela oči, samozřejmě úplně zbytečně protože ani předtím jsem nic neviděla. Pak se ale zpoza mraků vyloupl měsíc v úplňku. "Jak poetické!" pomyslela jsem si sarkasticky. Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nebylo vidět tak dobře jako předtím, když jsem měla svíčku, ale pořád to stačilo. Očima jsem přejela po nejbližší řadě náhrobků. Všechno se očividně jevilo v pořádku…
Pak jsem vyjekla a div jsem neomdlela. Jeden z velkých náhrobků, ten s velkým výrazným nápisem "R.I.P" se pohnul. Ten zvuk byl sám o sobě příšerný, ale to co jsem spatřila v zápětí bylo ještě mnohem, mnohem hroší. Byl to starý člověk, evidentně nemrtvý, a sápal se ke mně.
Nevypadal vůbec tak jako zombie z laciných horůrků, kdepak. Měl trochu propadlé tváře, vytřeštěné oči a byl dost bledý, to ano, ale jinak vypadal skoro normálně. V rámci možností, samozřejmě. Měl velmi elegantní oblek, asi ten nejlepší, když ho v něm pohřbili. Na hlavě měl posazený klobouk, a z kapsy mu čouhaly takové ty směšné hodinky které dnes známe už jen z muzeí. Ovšem to že mu nepovlávaly cáry masa všude kolem, že měl docela normální oblečení a že mu nechyběla polovina hlavy neznamenalo, že by nebudil strach, to vůbec ne. Naopak, u slintající příšery člověk věděl, na čem je. Teď jsem ale mohla jen doufat…
Když už bylo jasné, že je skoro u mě, rychle mě napadlo přikrčit se za jeden z vysokých náhrobků, a počkat tam, dokud nepřejde. Jen velmi tiše vykoukla zpoza své skrýše a spatřila onoho přízračného muže, jak táhne po zemi starý stůl se svíčkami, které opatrně klade stranou. "Co to dělá?" pomyslela jsem si, a byla jsem dokonale zmatená. Pak se zničehonic pohnul další náhrobek, jen kousíček ode mě. Zalapala jsem po dechu a vyděšeně sledovala stvoření, co právě vylézalo. Byla to zřejmě žena, protože měla šaty, které byly ovšem černé a proto byly velmi špatně vidět. Když přišla blíž, zjistila jsem, že nese v rukách dvě židle. Obě je položila ke stolku a vyzvala první přízrak, aby si sedl. Přízrak však galantně pustil první si sednout dámu, a teprve pak sám usedl ke stolu. Pak přišel jakýsi další neurčitý přízrak, a nesl podnos s čajem. Žena si k mému údivu nalila čaj do malého hrníčku a pak ho s chutí začala popíjet. Muž se k ní záhy přidal, a tak tam oba přízraky seděly, povídaly si (i když nebylo rozumět čemu) a smály se (i když to bylo také velmi sporné). Udiveně jsem na ně hleděla. Byla jsem ráda, že mě nenapadli a nesnědli mi mozek zaživa, ale skoro jsem doufala že přízraky můj nepříjemný problém s orientací vyřeší, byť ne moc příjemným způsobem.
Jak tak přízraky seděly a popíjely, najednou žena, zničehonic upustila ze svých drobných rukou křehký hrníček.
"Cink!" ozvalo se a já se tak vyděsila, až jsem vyjekla. Sice potichounku, protože jsem měla stále hrdlo stažené strachem, ale dost na to, aby mě přízraky slyšely. Marně jsem se krčila za náhrobkem, už se kvapně blížily ke mně…
Dál si na nic nepamatuji, ale vyprávěli mi že mě ráno našla jedna stará paní na hřbitově, jak tam ležím za náhrobkem s vytřeštěnýma očima, a kousek ode mě ležel rozbitý hrneček. To alespoň tvrdili moji noví přátelé, kteří se mi hned za tu hloupou příhodu velmi omlouvali, a tvrdili že jsem zřejmě nechtěně pronikla na chvíli do jejich dimenze, a že odtamtud už není cesty zpět. Celkem vyrovnaně jsem kývla hlavou. Stále ještě čekám až moje tělo pohřbí a postaví mi nějaký pěkný náhrobek, zatím přespávám u spolužačky Ševcové, kterou minulý měsíc přejelo auto, a těším se na další půlnoční dýchánek.

A na závěr obrázek pro dokreslení atmosféry:

Takhle si hrdinku moc nepředstavuji, představuji si ji daleko bojácněji vyhlížející, křehčí. Ale obrázek se mi líbí. ;)
Linda Teatime
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbil se Vám tento článek?

Ano 74.7% (139)
Ne 14.5% (27)
Nečetl/a jsem ho 10.8% (20)

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 14. května 2012 v 20:46 | Reagovat

tahle povídka zrovna byla jedna z těch, co se mi líbili :D 8-)

2 Linda Teatime Linda Teatime | Web | 14. května 2012 v 20:53 | Reagovat

[1]: Jé, děkuju! :D

3 Jezurka Jezurka | Web | 15. května 2012 v 16:54 | Reagovat

Tedy, mít nápad a psát příběhy přímo ze hřbitova, to chce podle mne hodně bujnou fantazii! A dobrý! Dočetla jsem to do konce na jeden zátah! A ten obrázek se mi náhodou také moc líbí! :-)

4 Levandulová Levandulová | Web | 15. května 2012 v 18:17 | Reagovat

Velmi zajímavé, ta povídka je jedna z nejlepších, které jsem kdy četla.A obrázek je přímo fantastický a vůbec nevadí, že hrdinka není křehčí.Mě se to líbí právě tak!

PS.Hodně úspěchů do dalšího psaní.

5 Linda Teatime Linda Teatime | Web | 15. května 2012 v 18:22 | Reagovat

[3]: Děkuji moc. A obdivuji tě, že jsi to přečetla až do konce :D

6 Linda Teatime Linda Teatime | Web | 15. května 2012 v 18:27 | Reagovat

[4]: Díky. Díky moc! :) Jsem ráda, že se ti povídka líbí.

7 Vera Vera | Web | 16. května 2012 v 17:43 | Reagovat

jo, kamenné srdce mi doporučila kámoška, co to četla a prý je to dobrý, no tak uvidím :DD

8 Linda Teatime Linda Teatime | Web | 16. května 2012 v 17:43 | Reagovat

[7]: Kouknu se po tom v knihovně ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama