Červenec 2012

Futurama propiskou

23. července 2012 v 18:00 | Linda Teatime |  Kreslí
Už dlouho tady nebylo nic kresleného, takže vám nabízím Bendera a Zoidberga kresleného propiskou do skicáku foceného nekvalitní počítačovou kamerou. Ale stejně se mi to líbí. Během kreslení jsem sledovala-jak jinak- Futuramu. Je to jen taková rychlovka, žádné umělecké dílo. Kritika je otevřená, i když opakuji, že je to fakt jen tak abych nevyšla ze cviku.

Dr. Zoidberg v celé své kráse: ve skicáku vypadal o něco lépe, vážně. Jen ta hlava je divná. Ten zatracenej humr je na kreslení těžší, než jsem si myslela. Ale jako postava ze seriálu je boží!
Bender. Ten se mi (dle mého názoru) povedl mnohem víc. Nakreslit Bendera ale není nic složitého, je to v podstatě taková krabice s nožičkama :3.

Během kreslení jsem se koukala na tyto dva díly:
Fry a továrna na Slurm (1. série 13. epizoda, Bender)
Humrův humor ( 3. série 8. epizoda, Zoidberg)

Závěrem trochu vážněji. Je to první ze série článků, které přednastavuji, aby tu alespoň ěnco bylo v době mé nepřítomnosti. Omlouvám se za sniženou kvalitu článků, po prázdninách by se to tu zase mělo vrátit do původních kolejí. Momentálně jsem na Albeři, na jihu čech a běhám někde po lese. Až se vrátím, možná přidám básničky nebo obrázky ze skicáku. Všechny vás moc pozdravuji! L.T.

A co se týče komentářů... kvalitu obrázků moc nehodnoťte, ale klidně si můžete rýpnout, alespoň se poučím. Ráda bych ale od vás věděla pár věcí:
1. Který orbázek je lepší: Zoidberg nebo Bender? (Fakt nevím kdo dá Zoidberga)
2. Váš vztah k Futuramě?
3. Jaká je vaše nejoblíběnější postava z Futuramy?

Předem všem děkuji za odpověď. Jsem ráda, že v době mé nepřítomnosti blog neupadá. A ještě jednou se omlouvám všem, které tenhle článek nějak pohoršil, chtěla jsem taky ukázat něco z mé kreslené tvorby, ale neměla jsem k dispozici své náčiní, tak jsem trošičku inprovizovala ;)
(ČLÁNEK NAPSÁN DNE 17. ČERVENCE 2012)

LINDA TEATIME

Světochodec: Světlo ve tmách

20. července 2012 v 10:30 | Linda Teatime |  Píše

Předchozí díl ~ Další díl

Artur poklimbával v obří stromové dutině, vysoko nad zemí. Tam měli totiž se Sam svůj provizorní úkryt, úkryt před všemi těmi strašnými stvůrami, co se každou noc kolem potulují a prahnou po jediném: po jídle. Zde, vysoko nad zemí se Artur cítil nejbezpečněji, což bylo dost paradoxní, neb měl, co si tak pamatoval, odjakživa hrozný strach z výšek.
Sam občas jejich dutinu k večeru opouštěla, jako třeba dnes. Arturovi nikdy neřekla proč, prostě jen zmizela a pak se zase ráno vrátila. Artovi to už začínalo dělat starosti, a tak se rozhodl, že se po ní poohlédne. Bylo to velmi riskantní rozhodnutí, protože na rozdíl od Sam v téhle černočerné tmě neviděl bez louče ani na krok, a navíc v životě s nikým nebo s ničím nebojoval. Jediné, co mu mohlo posloužit, jako zbraň byl švýcarský nožík, který ale v druhém světě nosil sebou spíše kvůli otevírání plechovek než kvůli obraně.
"Jen klid!" snažil se poručit svému srdci, co mu divoce bylo v hrudi. "Klid, copak mám méně odvahy než ta holka?"
To, že má méně odvahy než Samantha, by si z pochopitelných důvodů nikdy nepřipustil, a proto raději hned vyrazil vstříc noci. Louč držel pevně v levé ruce, a pravou rukou se přichytával provazového žebříku, který představoval jedinou cestu z dutiny dolů, když nepočítáme pád.
Když po několika málo minutách Art konečně stanul nohama na pevné zemi, oddechl si. Ale odvaha ho za chvíli opustila, protože zpoza keře, který byl částečně osvětlený jeho loučí se ozývalo temné vrčení…
Art přemýšlel, co má dělat. Jeho životní styl vůbec nebyl k takovým situacím uzpůsoben. Jeho největším adrenalinovým zážitkem byl do této chvíle jeden prudký tobogán na malém koupališti. A teď stál téměř tváří v tvář smrti.
Jediné, co ze sebe dostal, byl zoufalý prosebný výkřik: "Samantho!"
Šelma se neslyšně vynořila ze křoví a začala kolem Artura pomalu kroužit. Byla blíž a blíž, tak blízko, že už Artur téměř cítil její dech na svém těle. Hrůzou se nemohl ani pohnout. Že by to tentokrát vážně byla jeho poslední hodinka? Artur zaregistroval nepatrný pohyb kdesi za ním. Neodvažoval se otočit. Najednou před něj cosi skočilo, tak ladně jak to jen šlo. Jediným zasyčením to zahnalo obrovskou šelmu zpět do křoví. "Skvěle!" pomyslel si Art. "Teď mě místo tamtoho sežere něco docela jiného!" Ale nezdálo se, že by na něj stvoření, co odehnalo šelmu chtělo nějak zaútočit. Naopak, vypadalo to, jako kdyby mu záměrně pomohlo. Vzal tedy louč a posvítil s ní někam před sebe.
To, co před sebou uviděl, ho nemálo překvapilo. Čekal nějakou ohromnou krvelačnou stvůru, ještě větší, než byla ta první. Ale před ním stálo zvířátko jen o něco málo větší, než kočka. Vlastně bylo kočce dost podobné, usoudil Art. Jediné, čím se od normální kočky lišilo, bylo zbarvení. Tato šelmička byla totiž černobíle proužkovaná, asi tak jako zebra. A vzadu se pyšně tyčily do výše hned dva ocásky: jeden byl celý černý a druhý, celý bílý, s ním zajímavě kontrastoval. Stvoření (má tomu říkat kočka?) se mu otřelo o zbytky jeho jeansů a tiše mňouklo. Art měl pocit, že to mňouknutí znělo skoro jako: "Saaam!"


Test: Jsi optimista nebo pesimista?

16. července 2012 v 16:32 | Linda Teatime |  Vyje
Jsem ráda, že jste si našli čas udělat můj malý test, zda jste pesimistou či optimistou, nebo dokonce realistou (tzn. něco mezi). Ještě než začneme, ráda bych vás upozornila, že není úplně jisté, že test vyjde dobře. Berte to spíše jako zpříjemnění než jako plnohodnotný psychologický test, ano? Tak, a teď už se pohodlně opřete, a pus'ťte se do kvízu...
Jak na to? Ke každé otázce je odpověď A, B, nebo C. Někam si zapište jak jste odpovídali, a podle toho pak test vyhodnoťte v celem článku a napište mi jak jste dopadli ;) Nepodvádějte a nekoukejte se do celého článku dříve, než budete mít celý test hotový. Hodně štěstí!

1. Právě vám ujel autobus, jak se zachováte?
A) Vůbec nad tím nepřemýšlím, jsem v pohodě.
B) Trochu si v duchu zanadávám a dál už to nezkoumám.
C) Pomyslím si: Proč já mám vždycky takovou smůlu? Nebo něco v tom smyslu.

2) A nyní klasický test ze sklenicí: čišník vám přinese sklenici s vodou, ale vody je v ní jen do půlky. Co vidíte?
A) Sklenici co je z půlky plná.
B) Sklenici kde je voda jen do půlky.
C) Sklenici co je z půlky prázdná.

3) Po těch všech kauzách... jak to s českou republikou půjde dál?
A) Myslím, že se z toho zase nějak dostane, určitě.
B) ???
C) Půjde to z kopce, to je jasné. Všechno půjde z kopce.

4) Sami sebe by jste označili jako...
A) Optimisty
B) Realisty


5) Lidé co se pořád usmívají jsou...
A) Šťastní, bezstarostní
B) Snílci, lehkovážní.

6) Váš život je...
A) Skvělý!
B) Obyčejný.
C) Špatný, všechno se mi hroutí!

7) Smějete se často?
A) Jistě, smích přece léčí!
B) Občas, ale jen v opravdu směšných situacích.
C) Ani ne, nemám k tomu důvod.

Máte? Tak klikněte na celý článek a jdeme na vyhodnocení...

Zombie ani květinou neuhodíš...

15. července 2012 v 16:24 | Linda Teatime |  Čmuchá


Nedávno jsem narazila na skvělou hru, která byla dokonce vyhlášena hrou roku. Má všechno co by měla dobrá hra mít, je chytlavá, nápaditá a vtipná. A hlavně příšerně zábavná! A tak jsem se rozhodla udělat malou recenzi.

POPIS HRY:
Na zahradu tvého poklidného rodinného domku se začínají slézat zombie z nedalekého hřbitova. Tyto kreatury mají jediný cíl: sníst tvůj mozek. Naštěstí proti nim máš velmi, velmi silnou zbraň a to květiny. Zdá se ti to jako nesmysl, jak můžou květiny porazit zombie? Brzy zjistíš, že v téhle hře je možné úplně cokoliv...

PRŮBĚH HRY:
Tvým úkolem je jednoduše sázet květiny do pěti řad na své zahrádce tak, aby zabránily zombies dostat se k tvému domu. Květin je spousta druhů, a každá má jiný úkol. Musíš být vynalézavý a květiny správně umístit. Není to ale tak jednoduché, protože květiny nejsou tajk úplně zadarmo. Musíš si je "kupovat" za sluníčka, která ti padají všude po obrazovce. Ale ani zombies nejsou jeden jako druhý. Kromě základních zombies jsou tu taky ti kteří jsou rychlejší, silnější, nebo mají nějakou speciální vlastnost. Autoři hry si z druhy jak kytek tak zombies pěkně vyhráli, a dokonce ke každému druhu napsali vtipný popis, u kterého se pobaví snad každý, kdo alespoň trošku ovládá angličtinu. Je několik módů hry, a v každém módu je deset kol. Zatím jsem překonala tři módy: základní, noční a bazénový. V každém se ti trošku změní priority, takže hra není vůbec jednotvárná.

Teď si musíme položit otázku, proč je hra tolik úspěšná, jak je možné že má tolik příznivců? Jsou v tom tři jednoduché věci.

1. ORIGINALITA
Každá hra by měla mít nějaký nápad, měla by se nějak lišit od ostatních. Tahle hra má na první pohled ztřeštěný úkol. Někomu může připadat, že je i hloupá, že každá hra kde jsou zombies musí být jen nějaká bezduchá střílečka. Opak je pravdou! Tahle hra má miloučkou kreslenou grafiku a taky švih. Tím myslím kouzlo, které nás nutí hru hrát dál a dál. A co se týče brutality opravdu jí tam moc není, nejhorší co tam lze vidět je, že kreslené zombie upadne hlava.

2. DETAILY
Ano, tahle hra má opravdu spustu roztomilých detailů, jako už zmiňované popisy zombies a květin, ale i třeba různé minihry které si můžete zahrát, když vás už hlavní hra nudí. Všechno je do detailu promyšlené, tak aby člověka hra hned neomrzela. A taky vás hrou provázín jakýsi příběh, který vypráví váš šílený soused Dave, v originále "Crazy Dave".

3. JEDNODUCHOST
I když je ve hře spousty detailů, samotný hrení princip je velmi jednoduchý: sázej kytky a zabraň zombies aby ti vlezly do baráku. Hra není neproveditelná, a s trochou fantazie a postřehu se skrz ní prokouše i taková llama, jak jsem já. Obtížnost se hezky stupňuje ale přitom člověk neopakuje jedno kolo více než třikrát. A navíc, hra je pokaždé trošku jiná, má spousty možností!

HODNOCENÍ:
Skvělá chytlavá hra, ideální zabiják nudy! Proto dávám krásné hodnocení 9/10. Jeden bod ubírám pouze za to, že člověk nejdříve musí hrát spoustu adventure kol, než se dostane k minihrám a jiným herním typům, což je škoda. A pak taky cena, což je smutný fakt, ale všechno se dá stáhnout...jinak, ne?

LINDA TEATIME

Světochodec: Na poslední chvíli

11. července 2012 v 17:33 | Linda Teatime |  Píše

Předchozí díl ~ Další díl

KAPITOLA DRUHÁ: NA POSLEDNÍ CHVÍLI
Pro ty kterým minulý díl unikl a nechtějí se k němu vracet: Artur se probudil neznámo kde, netušil jak se tam ocitl. Pamatoval si jen, že předtím jel ve vlaku za svou přítelkyní.
Bohužel usnul na velmi nebezpečném "laskavém mechu" který se ho snažil pohlit, a Artur už svůj boj pomalu vzdával... V předchozí kapitole jsme se taky dozvěděli o mladé dívce jménem Samantha, která už dlouho žije v nehostinném světě, kde se ocitl i Art, nicméně původně je také z jiného světa... (trochu zmatené, já vím, lepší by bylo kdybyste si radši přečetli předchozí kapitolu celou...)

Samantha zrovna hledala nějaký úkryt před jedovatou mlhou, která se lesem rychle šířila, když tu najednou zaslechla slabé volání o pomoc. Neváhala ani vteřinu a už běžela najít to zvíře či toho člověka, který je v tak zoufalé situaci, že křičí v Nekonečném lese, i když musí vědět, že křik přitahuje nejstrašnější ptáky v lese, křikložrouty rudozobé.
Za chvíli objevila na plácku pod stromem mladíka, který se svíjí pod porostem mladého laskavého mechu. "Zřejmě bude první obětí toho malého mechu." pomyslela si sarkasticky, ale pak zvítězila její dobrá stránka, ta která jí zůstala jako jediná památka na její domovský svět. Rychle vytáhla z pouzdra malou kudlu, a jediným máchnutím mech odřízla a tím i usmrtila. Mladík zamrkal, otevřel oči a začal si Samanthu zvědavě prohlížet.
"Ty jsi…taky z Francie?" otázal se jí opatrně muž. "Ne, ne, já tu tvojí Francii vůbec neznám, já pocházím ze světa Křišťálového měsíce." Samantha sama nevěděla, proč muži řekla pravdu. Většinou všem říkala, že se narodila v tomto světě, aby si zachránila kůži. Ale tenhle mladík byl tak zmatený… třeba je Francie nějaký jiný svět, svět který ještě neodhalil existenci jiných.
"Z Křišťálového měsíce? Tady je Křišťálový měsíc?" zeptal se. "Ne!" usmála se na něj Sam. "Tady je jiný svět. Temný víš? Křišťálový měsíc je má domovina, ale teď pobývám zde." Samantha věděla, že slovo "pobývám" je víc než jen nepřesné, ale nechtěla teď muže zatahovat do takové složité historie. "Aha, a tvé jméno? Já jsem Art." Řekl mladík a natáhl k Samantě svou pohublou ruku. Sam s rukou ale instinktivně uhnula, protože neznala zvyky z Arturova, tedy i z našeho světa. Pak se ale osmělila a váhavě mu podala i svou ruku, která měla trochu krémovou barvu. "Já jsem Samantha, pro přátele Sam." pípla. V duchu si pomyslela: pro přátele? O čem to proboha mluvím? Už dobrých deset let žiji naprosto odloučená od všech přátel, tak kde se ve mně bere ta náhlá důvěra?
Ale cizinec, tedy vlastně Artur, řekl jen: "Rád tě poznávám, Sam. Jsem taky cizinec, jako ty." Samantha se plaše usmála. V duchu se ale zaradovala: Možná mám skutečně přítele! Konečně nějaký světlý bod v této příšerné temnotě…
Dny plynuly a Artur si brzy zvykl na Saminu přítomnost i na divokou drsnou krajinu Nekonečného lesa. Poznával zvířata i rostliny, učil se přežívat, a sbližoval se se Samanthou čím dál tím víc. Často jí vyprávěl o kráse Francie, zejména pak Paříže, o Eiffelově věži a o svém životě. Ona mu pak na oplátku popisovala nádhernou rozmanitou krajinu Křišťálového měsíce. Vykládala mu o horkých písčitých pouštích, o skleněných mořích, kde je z hladiny vidět až na samotné dno, o lesech tak odlišných od Nekonečného lesa, o malebných osadách postavených většinou z diamantů kterých tam mají spousty zpevněných zlatavým bahnem a vystlaných měkoučkou trávou. O vodopádech které do jejího světa vtékaly neznámo odkud. O smaragdových vílách, divokých kočičích bojovnících a o rusalkách, které lákají pocestné do vody jen proto, aby jim mohly ukázat svůj nejvzácnější poklad.
Jednou to Artovi nedalo, a tak se Samanthy zeptal: "Proč ses tedy nevrátila zpátky, Sam?"
Samantha se na něj uraženě podívala. V jejích zelenkavých očích se teď zračilo opovržení.
"Myslíš, že jsem se o to už dávno nepokoušela? Myslíš, že bych se nevrátila, kdyby to šlo? Myslíš si snad, že v tomhle vězení," rozhodila rukama, aby mu ukázala, že tím míní celý tento svět "jsem dobrovolně a šťastná? Vůbec nic jsi nepochopil."
Když si však všimla Arturova výrazu, trochu se uklidnila. "Arte? Všechno… v pořádku?" zeptala se starostlivě.
"Nic není v pořádku! To se nedá vrátit zpět? To tu zůstanu až… nadosmrti? To už se nikdy nevrátím domů?" Artur byl rozhořčený. Jeho sen, sen o tom, že vezme Samanthu do rodné Francie, že ji ukáže Eiffelovku a dá jí ochutnat víno, o kterém tolik básnil se náhle rozplynul. Viděl, že to Sam zřejmě mrzí. Ta mu odhrnula ofinu z čela a pak co necitlivěji řekla: "Když ses najednou objevil tady, proč by ses nemohl prostě a jednoduše vrátit zpátky?"
Ta slova dala Artovi naději, byť jen velmi malou. Ale naděje nebyla to jediné, co mu tato rozmluva dala, byl to taky cíl, který tolik potřeboval. Rozhodl se, že se vrátí zpátky do svého světa a Samanthu do toho jejího.

Světochodec: Kapitola první

9. července 2012 v 16:01 | Linda Teatime |  Píše

Předchozí díl ~ Další díl

Artur otevřel oči. Cítil, že leží na něčem měkkém a příjemném, snad na mechu. Všude kolem něj byla mlha, těžká mlha která měla nezvykle tmavý odstín. Byla tak hustá, že si nedohlédl ani na špičky nohou. A hlavně absolutně netušil, kde je. Pamatoval si, že jel vlakem do Lyonu za svojí milou, jako jezdíval každé léto. Sedl si na jedno z těch poničených starých sedadel s plyšovým potahem, zapálil si doutník a koukal se z okna. Stanice ubíhaly, všechna nádraží si byla zoufale podobná a nudná. Zrovna když se vlak s drkotáním blížil k jednomu takovému bezvýznamnému nádražíčku stalo se něco, co si za boha nedokázal vysvětlit. Napřed vlak prudce zabrzdil. Pak bylo chvíli ticho, děsivé a ledové ticho. Postupně začal slyšet takové pískání, jako když hučí siréna. Všechno se najednou začalo rozmazávat a vytrácet se. Mizely domy, stromy, koleje i sedadla. Kolem něj byla jen směs barev, vypadající jako zvrhlé dílo nějakého šíleného umělce. A to táhlé pískání nepřestávalo… a pak náhle celé to šílené divadlo přestalo a on se objevil někde v tmavé, husté mlze. Nic z toho mu nedávalo smysl. Co tu dělá? Kde to je? A proč se to stalo zrovna jemu a ne někomu jinému? Proč se to nestalo nějakému z jeho kamarádů, kteří záměrně vyhledávali nebezpečí, proč to schytal zrovna on, co se vždy držel zpátky? Na tyhle otázky Artur nedovedl odpovědět. Vždyť ani netušil, co má dělat. Cítil se zmatený, zmatený a opuštěný. Zkusil otevřít oči a znovu je zavřít. Doufal, že vše bude zase jako dřív, že se mu před očima znovu objeví všechny ty francouzské vesničky a že opět uslyší rytmické tadam-tadam-tadam, které vydává vlak jedoucí po kolejích. Ale když oči znovu otevřel, viděl znovu jen tu proklatou mlhu. Pro jistotu znovu omdlel.
Samantha se toulala Nekonečným lesem neznaje cíle. Už léta žádný cíl neměla. Byla daleko od rodiny, od přátel a od svého světa, který byl sice malý a křehký, ale zato mnohem krásnější než svět ve kterém nyní žila. Tady ji na každičkém kroku hrozila smrt, nebo minimálně nějaká nepříjemnost. V lese číhalo spousta divných tvorů, kteří se dovedli skrývat ve stínech, plížit se a vyčkávat na vhodný okamžik a pak zničehonic zaútočit. Sam po nějaké době co tu žila, už věděla, jak se vyhnout všem těm zrůdám co na vás v lesích číhají, ale jedna věc ji pořád děsila: rostliny. Ano, v tomto šíleném světě byly rostliny mnohem nebezpečnější než zvířata a dokonce nebezpečnější než někteří lidé. Děsila se představy, že si omylem přičichne k uspávance divoké, podlé bylině co se hojně vyskytuje téměř všude a která dokáže člověka navždy uspat, bála se, že někdy překročí bludný pařez stromu jménem bludník pařezový a navždy se tak ztratí. Ale to všechno bylo ještě celkem milosrdné, zdaleka největší hrůzu u ní budil Laskavý mech, zvaný taky laskavec. Ten vám totiž, chvíli potom co jste na něj ulehli začal našeptávat všelijaké divné věci. Po tom co nic netušící oběť ve spánku chvíli poslouchala jeho smrtící šelest, se náhle rozhodla vyřadit z provozu všechny své životní funkce, jako když vytrhnete robogolema ze zdroje energie. Pak se oběť začne rozkládat, a když už je z ní jen šedavý prášek, laskavec ji pohltí a zase se trošku rozroste. Někdo tvrdí, že duše oběti jsou navždy lapené v laskavci a už nikdy nemůžou najít cestu zpátky. Zkrátka od té doby, co Samantě někdo o laskavém mechu pověděl, už nikdy ji nenapadlo nocovat na mechu, ať byl sebe víc měkký. "Jsem sice nešťastná," říkala si vždycky, "ale svého života si vážím."

Artur měl najednou pocit, že se probral, a že jede znovu ve vlaku, ale tentokrát naproti němu sedí jeho milá, a něco mu naléhavě sděluje.
"Arte, zlato, nechceš si odpočinout? Cesta bude dlouhá. Jen na chviličku, věř mi…" říkala sladce. "Zlato, dík, ale já nejsem unavený. Spal jsem dneska opravdu dlouho." Najednou se tvář jeho přítelkyně úplně změnila. Přestala se sladce usmívat a místo toho nakrabatila čelo, zamračila se, a z očí jako by jí sršely blesky. "Arte, nechceš mě přece ztratit. Mě, vlak, jistotu… všechno. To by se totiž snadno mohlo stát…" Artur s hrůzou zjistil, že všechno ve vlaku znovu bledne, jako předtím. "Ne, ne!" ječel. "Zdřímnu si, máš pravdu, a v Lyonu hned vyhledám psychiatra, něco se mnou je." radši vyhoví své přítelkyni než aby znovu vše ztratil. "Tak spi, Arte." zasmála se znovu jeho milá. "Spi, spi… a už se nikdy nevzbuď!"
Art vyjekl. Všechno se vrátilo. Znovu ta mlha a něco měkkého pod ním. Ale ta měkká věc ho dusí. Nemůže se kvůli ní hýbat. Ta věc se po něm plazí, poutá ho k zemi, ta věc ho mámí… ach ne, musí bojovat. Jenže jak? Na tohle on nikdy moc nebyl. Jako zarytý pesimista už v duchu viděl svůj náhrobní kámen: "Zde leží neznámý muž, který zemřel neznámo kde neznámo proč". Artur už svůj boj vzdal, ale naštěstí nebyla pomoc daleko…

Naivita aneb místo mozku cukrová vata

8. července 2012 v 21:35 | Linda Teatime |  Žije
Taky jste už (zejména vy dívky) někdy měli ten pocit, že nedokážete uvažovat rozumně? Že máte zatemněný mozek a máte pocit, že se z něj stala hnusná, přeslazená cukrová vata? (Nic proti cukrové vatě, vážně). Mně se to stává až podezřele často a většinou se to pojí z husí kůží. A bohužel vím o co jde, bohužel znám svou hroznou "nemoc". Ale nejradši bych se jí zbavila a to hned. Nyní jsem si řekla: proč o tom nenapsat? Třeba to pomůže. Stálo mě to sice spoustu přemáhání, není to zrovna věc na kterou bych byla pyšná, ale pokusím se vám tady odhalit podstatu tohohle postupného cukernatění mozku.
Začne to úplně nevinně, jako většina hrozných věcí. Nejdřív prostě někde sedíte nebo stojíte, možná se nudíte, možná ne, a je pravděpodobné, že na vás zrovna svítí slunce a hřeje, ba dokonce vás propaluje svými paprsky. Rozhodnete se snít, přemýšlet a snít. Víčka vám postupně klesají, a vy, i přesto, že byste nic vidět něměli, začne se vám v tmách jevit nějaká určitá postava. Možná zčervenáte, možná se pokoušíte zatlačit na víčka ještě víc a taky je možné, že s tím neděláte zhola nic. Tak tedy, on je tady a vy s tím nemůžete dělat absolutně nic. Pocit bezmoci ale brzy vystřídá pocit jisté blaženosti, mnou odborně nazvaný pre-cukrovo-vatový syndrom. Tento jev nemusí pokračovat samotným zcukernatěním mozku, ale většinou to k tomu spěje. Chviličku to vypadá že bude zase vše v pořádku, ale to jen mozek připravuje tzv. "prezentaci" kde se objevují samé krásné okamžiky, kde figuruje až nápadně často jedna a ta samá osoba. Zajímavé je, že všechno špatné je v této zvrhlé prezentaci opomenuto, tudíž si nemůžete utvořit objektivní názor na něj (případně na ní). Když je vše připraveno, možná vám naskočí husí kůže a ovane vás náhlý chlad. A teď vám začala hrát v uších hudba, ta přeslazená a romantická hudba, kterou byste si "za střízliva" nikdy nepustili. Tak tedy sladce vzpomínáte, vesele vás mrazí a možná se i přiblble usmíváte. A ta vaše já, kterou tohle šílenství nepostihlo (a taky nikdy nepostihne) na vás křičí. Křičí na vás marně, protože slyšíte jen tu hloupou hudbu. Obvykle se vám vaše já snaží říct tohle:
"Ty (nějaké nevhodné oslovení) co to proboha vyvádíš?" Ale v 99% případů to vůbec nezabírá. A pak začnete myslet na budoucnost. Tam se zpravidla objevujete vy, a on a nikdo jiný. (Není to sobecké?!) A pak už jen sníte, sníte a sníte. A cukernatíte, že.
Jak se z tohoto hrozného stavu dostat? Musíte holt počkat, až vám vaši cukrovou vatu vaše dosud utlačované já pořádně posolí.
Tak co, stalo se vám někdy něco podobného? Probíhá to podobně, nebo jinak? Nebo jste nic podobného nikdy nezažili? Dokážete se snad ovládat? Zachováte si vždy chladnou (slanou) hlavu? Pište, snad mi to alespoň trošku pomůže a podaří se mi tomuto hroznému stavu nějak předejít.
LINDA TEATIME
PS: Všechno je částečně nadsázka, ale to vám nemusím připomínat, ne?

Jak se úspěšně vyhýbat stereotypům: Díl první- cestujeme

5. července 2012 v 13:00 | Linda Teatime |  Vyje

JAK SE (NE)NUDIT V DOPRAVNÍCH PROSTŘEDCÍCH:
  1. Vezměte si knížku! Uvidíte, že když si vezmete do tramvaje, do autobusu či do jiného dopravního prostředku knížku, náhle se místo v otravném a páchnoucím autobuse ocitnete v džungli, v budoucnosti nebo možná i na jiné planetě!
  2. Pokud nejste zrovna knihomol, dělá se vám při čtení špatně nebo prostě nechcete s sebou knížku tahat, mám pro vás neoriginální, nicméně osvědčenou radu: Vezměte si mp3 přehrávač nebo mobil a pusťte si hudbu. Nebo si stáhněte mluvené slovo! Jen pak nesmíte zapomenout vystoupit! ;)
  3. Pokud se stalo, že nemůžete dělat ani jednu u výše uvedených věcí, nezoufejte! Pořád ještě můžete pozorovat lidi. Že je to šílené? Možná, ale uvidíte, že pozorování lidí má své kouzlo! Támhleta paní naproti řeší nějaký problém! S kým asi? Nezdá se vám, že ta holka naproti přes uličku nějak pokukuje po tom klukovi? (...)
  4. Koukejte se z okýnka! Ha ha, že to je zábava jen pro malé děti, a že svou cestu do školy (nebo jinam) už dobře znáte? Cesta je pokaždé trochu jiná, to mi věřte! Jiná auta, jiné lidé a spoustu dalších věcí se mění opravdu každý den!
  5. Přemýšlejte. Můžete přemýšlet o čemkoli: o životě, o škole nebo o novém článku na blog... možností je spousta.
  6. Učte se. Ano, já se vždycky před písemkou ještě v autobuse kouknu do sešitu nebo do učebnice, jestli mi něco neuniklo. Takové malé opakování může známku jen vylepšit!
  7. Relaxujte. Spánek nedoporučuji, ale jen tak se uvelebit na sedačce a odpočinout si... lákavá představa.
  8. Jezte nebo pijte. I když bi se to správně dělat nemělo, je to rozhodně velká úspora času. Ale sama v autobuse nesnídám, tudíž s tím nemám velké zkušenosti...
  9. Surfujte, hrajte, tvořte! K tomu jsou ty dnešní vymoženosti techniky dobré! Můžete hrát hry nebo se dokonce kouknete na internet a nudit už se nemusíte!
  10. Povídejte si. Pokud potkáváte pravidelně (například při cestě do školy) své kamarády, určitě si s nimi zkuste povídat! Cesta pak bude příjemněji ubíhat.
Pozn: Ne všechno platí na všechny. To co jeden považuje za skvělou věc je pro druhého pitomost a obráceně. Přesto doufám, že jsem vám alespoň trošku pomohla.
ANKETA:
1. Co děláte vy, když se nudíte v dopravních prostředcích?
2. S kterým bodem nesouhlasíte?
3. Chtěli byste další článek ze série "Jak se úspěšně vyhíbat stereotypům"?
LINDA TEATIME
PS: Jedná se o přednastavený článek, napsán byl dne 30/6/12