Světochodec: Kapitola první

9. července 2012 v 16:01 | Linda Teatime |  Píše

Předchozí díl ~ Další díl

Artur otevřel oči. Cítil, že leží na něčem měkkém a příjemném, snad na mechu. Všude kolem něj byla mlha, těžká mlha která měla nezvykle tmavý odstín. Byla tak hustá, že si nedohlédl ani na špičky nohou. A hlavně absolutně netušil, kde je. Pamatoval si, že jel vlakem do Lyonu za svojí milou, jako jezdíval každé léto. Sedl si na jedno z těch poničených starých sedadel s plyšovým potahem, zapálil si doutník a koukal se z okna. Stanice ubíhaly, všechna nádraží si byla zoufale podobná a nudná. Zrovna když se vlak s drkotáním blížil k jednomu takovému bezvýznamnému nádražíčku stalo se něco, co si za boha nedokázal vysvětlit. Napřed vlak prudce zabrzdil. Pak bylo chvíli ticho, děsivé a ledové ticho. Postupně začal slyšet takové pískání, jako když hučí siréna. Všechno se najednou začalo rozmazávat a vytrácet se. Mizely domy, stromy, koleje i sedadla. Kolem něj byla jen směs barev, vypadající jako zvrhlé dílo nějakého šíleného umělce. A to táhlé pískání nepřestávalo… a pak náhle celé to šílené divadlo přestalo a on se objevil někde v tmavé, husté mlze. Nic z toho mu nedávalo smysl. Co tu dělá? Kde to je? A proč se to stalo zrovna jemu a ne někomu jinému? Proč se to nestalo nějakému z jeho kamarádů, kteří záměrně vyhledávali nebezpečí, proč to schytal zrovna on, co se vždy držel zpátky? Na tyhle otázky Artur nedovedl odpovědět. Vždyť ani netušil, co má dělat. Cítil se zmatený, zmatený a opuštěný. Zkusil otevřít oči a znovu je zavřít. Doufal, že vše bude zase jako dřív, že se mu před očima znovu objeví všechny ty francouzské vesničky a že opět uslyší rytmické tadam-tadam-tadam, které vydává vlak jedoucí po kolejích. Ale když oči znovu otevřel, viděl znovu jen tu proklatou mlhu. Pro jistotu znovu omdlel.
Samantha se toulala Nekonečným lesem neznaje cíle. Už léta žádný cíl neměla. Byla daleko od rodiny, od přátel a od svého světa, který byl sice malý a křehký, ale zato mnohem krásnější než svět ve kterém nyní žila. Tady ji na každičkém kroku hrozila smrt, nebo minimálně nějaká nepříjemnost. V lese číhalo spousta divných tvorů, kteří se dovedli skrývat ve stínech, plížit se a vyčkávat na vhodný okamžik a pak zničehonic zaútočit. Sam po nějaké době co tu žila, už věděla, jak se vyhnout všem těm zrůdám co na vás v lesích číhají, ale jedna věc ji pořád děsila: rostliny. Ano, v tomto šíleném světě byly rostliny mnohem nebezpečnější než zvířata a dokonce nebezpečnější než někteří lidé. Děsila se představy, že si omylem přičichne k uspávance divoké, podlé bylině co se hojně vyskytuje téměř všude a která dokáže člověka navždy uspat, bála se, že někdy překročí bludný pařez stromu jménem bludník pařezový a navždy se tak ztratí. Ale to všechno bylo ještě celkem milosrdné, zdaleka největší hrůzu u ní budil Laskavý mech, zvaný taky laskavec. Ten vám totiž, chvíli potom co jste na něj ulehli začal našeptávat všelijaké divné věci. Po tom co nic netušící oběť ve spánku chvíli poslouchala jeho smrtící šelest, se náhle rozhodla vyřadit z provozu všechny své životní funkce, jako když vytrhnete robogolema ze zdroje energie. Pak se oběť začne rozkládat, a když už je z ní jen šedavý prášek, laskavec ji pohltí a zase se trošku rozroste. Někdo tvrdí, že duše oběti jsou navždy lapené v laskavci a už nikdy nemůžou najít cestu zpátky. Zkrátka od té doby, co Samantě někdo o laskavém mechu pověděl, už nikdy ji nenapadlo nocovat na mechu, ať byl sebe víc měkký. "Jsem sice nešťastná," říkala si vždycky, "ale svého života si vážím."

Artur měl najednou pocit, že se probral, a že jede znovu ve vlaku, ale tentokrát naproti němu sedí jeho milá, a něco mu naléhavě sděluje.
"Arte, zlato, nechceš si odpočinout? Cesta bude dlouhá. Jen na chviličku, věř mi…" říkala sladce. "Zlato, dík, ale já nejsem unavený. Spal jsem dneska opravdu dlouho." Najednou se tvář jeho přítelkyně úplně změnila. Přestala se sladce usmívat a místo toho nakrabatila čelo, zamračila se, a z očí jako by jí sršely blesky. "Arte, nechceš mě přece ztratit. Mě, vlak, jistotu… všechno. To by se totiž snadno mohlo stát…" Artur s hrůzou zjistil, že všechno ve vlaku znovu bledne, jako předtím. "Ne, ne!" ječel. "Zdřímnu si, máš pravdu, a v Lyonu hned vyhledám psychiatra, něco se mnou je." radši vyhoví své přítelkyni než aby znovu vše ztratil. "Tak spi, Arte." zasmála se znovu jeho milá. "Spi, spi… a už se nikdy nevzbuď!"
Art vyjekl. Všechno se vrátilo. Znovu ta mlha a něco měkkého pod ním. Ale ta měkká věc ho dusí. Nemůže se kvůli ní hýbat. Ta věc se po něm plazí, poutá ho k zemi, ta věc ho mámí… ach ne, musí bojovat. Jenže jak? Na tohle on nikdy moc nebyl. Jako zarytý pesimista už v duchu viděl svůj náhrobní kámen: "Zde leží neznámý muž, který zemřel neznámo kde neznámo proč". Artur už svůj boj vzdal, ale naštěstí nebyla pomoc daleko…


Poznámka autorky: Pokud jste to přečetli až dokonce, byla bych ráda kdybyste napsali, jak se vám to líbilo, případně nějakou kritiku, připomínky. Druhý díl už je hotový, přidám ho asi ve středu nebo tak nějak. Doufám, že se líbí, a taky doufám, že vydržím psát déle... s Krvavým rubínem jsem se totiž zasekla na mrtvém bodě a nemůžub dál. Snad to nějak vyřeším.
LINDA TEATIME
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ElfMaya ElfMaya | E-mail | Web | 9. července 2012 v 16:58 | Reagovat

Ahojda,
na první díl je to opravdu zajímavé. Dobře se to čte. I konec se povedl, příjemně navnadil k pokračování. Jenom druhý odstavec tak kde máš přímou řeč dvou osob bych naodstavcovala (bože to je blbé slovo)na první pohled to totiž vypadá krapátek chaoticky. Jinak povedený, vážně nekecám.

2 Linda Teatime Linda Teatime | Web | 9. července 2012 v 17:16 | Reagovat

[1]: Díky, to mě těší. A taky díky za radu, teď když se na to koukám zpětně, tak to taky vidím. :D

3 Wizie Wizie | Web | 9. července 2012 v 17:46 | Reagovat

Vypadá to na dost zajímavý příběh :-)
Líbí se mi ten nápad s nebezpečnými rostlinami, zvlášť ten laskavec :D
To mě nikdy psaní příběhů na díly dlouho nevydrželo, ať byl ten nápad sebevíc dobrý... Tak jsem to vzdala. Tobě držím palce, snad to není Tvůj problém, protože o tenhle příběh bych přišla nerada :-D
Někam si tvůj blog zapíšu, ráda bych četla dál.

4 Skye Skye | Web | 10. července 2012 v 20:54 | Reagovat

Ale jo, vypadá to docela zajímavě xD Jenom občas mi přijde, že tam je trochu moc...zbytečných slov xD Třeba:  jednomu takovému bezvýznamnému nádražíčku. Nebo: poničených starých sedadel s plyšovým potahem. Přijde mi, že to trochu kazí plynulost textu :3 A to, že sedadla byla plyšová stará a ještě k tomu poničená...mi nepřijde jako natolik důležitý fakt na to, aby to tam muselo být takhle vypsané xD
Ale nic si z toho nedělej, já s tímhle mám taky dost problém xD Jsem mistr zbytečných slov xD
Těším se na pokračování :3

5 Linda Teatime Linda Teatime | Web | 11. července 2012 v 17:08 | Reagovat

[3]: Doufám, že mi to vydrží trošku déle než předchozí příběhy :) Díky.

[4]: Jo, zbytečných slov je tam asi hodně, to jo. I když v jedné povídce od Haška se píše, že jeden spisovatel schválně natahuje popisy různých nesmyslů, protože dostává placeno za počet znaků. To mě tedy vážně dostalo :D

6 Vera Vera | Web | 17. července 2012 v 21:47 | Reagovat

Mě se ten příběh líbí! doufám, že Artur neumře! no když pomoc nebyla daleko tak asi ne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama