Hrdina

20. října 2013 v 20:22 | Linda Teatime |  Píše
Skoro by se hodilo tenhle článek přiřadit k tématu týdne- k prokrastinaci. Ta je totiž důvodem, proč jsem sem už hooodně dlouho nenapsala ani řádek. A možna zase hodně dlouho ani nenapíšu. Ale přidat jsem povídku pomocí ctrl+c a ctrl+v není skoro žádná práce, když už je napsaná. Byla vytvořena mnou na kroužku tvůrčího psaní u mě ve škole, na téma "hrdina". Je to jediná moje povídka, se kterou jsem momentálně celkem spokojená. Nuže, tady je:

U tabule s výsledky byl jako vždycky nával. Jonáš měl pocit, jako kdyby se tam v jednu chvíli seběhl celý tábor. On sám se šel na pořadník podívat spíš ze zvyku. Stejně věděl, kolikátý skončil. Nikdy tomu nebylo jinak. Vida, fronta se pohnula. Kluci odběhli do stanů, a nyní se u rozpisů mačkal hlouček holek. Je tam? Zpočátku ji neviděl, ale měl pocit, jako by na chvilku zahlédl její dlouhé blonďaté vlasy. Povzdechl si. Někdo jako on nemá právo ani myslet na takovou dívku.
"Hádejte holky, kdo je poslední?" vypískla pobaveně jedna z holek. "Přece Jonáš!" všechny naráz vyprskly smíchy. "Ten je fakt marnej."

Jonáš se upřeně díval na výsledkovou listinu. Jako by očima mohl změnit pořadí, a přesunout se alespoň o pár příček výš. Bez výsledku. Bylo mu z toho do pláče. Najednou mu někdo důrazně poklepal na rameno.
"Hele Šneku, koukej se vodsaď pakovat, jo? Stejně seš furt poslední, tak co na to tak vejráš?" Jonáš pokorně poodstoupil. Ten hlas patřil Adamovi- nejoblíbenějšímu klukovi z tábora. Všechny závody vždycky vyhrál, ve sportu byl eso. Holky po něm šílely a kluci chtěli být jako on. Nemohl se od Jonáše více lišit. "Šneku, slyšel sem, že prej dělaj sázky vo umístění v dnešní bojovce. A víš, jakej máš kurz? Jedna ku milionu! Ha ha ha." Bolelo to. A to byl dnes Adam ještě docela citlivý, mnohdy byly jeho poznámky mnohem jízlivější. Jonáš se neohlížel a beze slova se rozběhl ke stanu. Tedy, pokud se ten pohyb dal vůbec nazvat během.
***
"Je všechno jasné?" zeptal se hlavní vedoucí. "Pro jistotu zopakuji pravidla. Vybíhat budete po minutě, poběžíte podle fáborků. Bude to takový okruh, přes severní les kolem rybníka až ke kostelu, a potom zpátky do tábora. Doufám, že všichni máte v pořádku baterky?" Několik dětí na souhlas zablikalo. "Výborně. První poběží nejmladší děti, ty mají dnes večerku výjimečně posunutou na desátou hodinu. Vybíhá Bílková, připraví se Dvořáková…"
Jonáš netrpělivě čekal, až na něj přijde řada. Měsíc už stál vysoko na obloze, a na louce u tábora stálo už jen pár kluků.
***
Adam nasadil svižné tempo. Startoval sice až po Jonášovi, ale snadno ho předběhl, a s ním i spoustu dalších kluků. Nikdo se mu nevyrovnal. Jako blesk kličkoval mezi stromy. Zrovna když zahlédl na jedli další fáborek, uslyšel odněkud zezdola tiché volání o pomoc. "Co se děje?" zeptal se nejistě. Ten hlas ho trošku ho to vyděsil, ale nikdy by to nepřiznal. "To jsem já, Magda, tady dole!" Magda… přemýšlel Adam. Byla to jedna z nejmladších dívek v táboře, sestra jednoho z jeho kamarádů. Posvítil baterkou na zem. Magda ležela na zemi, nohu zkroucenou pod sebou a plakala. "Nemůžu vsát! Prosím pomoc mi, Adame! Odnes mě na zdravotku, sama tam nedojdu!"

Uvažoval. Bylo mu líto nechávat ji samotnou v lese, ale neměl na vybranou. Chce přece vyhrát, a už tak se dost zdržel tím, že si s ní povídal. "Víš co, Magdo? Hned jak doběhnu závod, někomu to řeknu, a oni pro tebe přijdou jo? Tak promiň. A počkej tady na mě, nikam nechoď!" A už pádil lesem pryč.
***
Jonáš se pokoušel utíkat, ale stěží popadal dech. Přešel do chůze ještě dřív, než dosáhl okraje lesa. Se svojí silnou krátkozrakostí na fáborky ve tmě sotva viděl, tak jen bloudil bezcílně po lese. Kužel světla baterky najednou osvítil něco fialového. Fáborek. Srdce mu poskočilo. "Přece jen jdu dobře! Mám ještě nějakou šanci na to, že neskončím poslední!" rozhodl se, že trochu přidá do kroku, když tu najednou uslyšel tenký hlásek. "Pomoc mi prosím!" Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Asi padesát metrů od něj ležela na zemi schoulená nějaká malá holka.

"Copak se ti stalo?" otázal se, jak nejcitlivěji uměl. "Já… já… běžela jsem, a pak jsem upadla…zakopla jsem o větev. Hrozně to bolí, pomoc mi prosím!" Jonáš si kleknul na zem vedle dívky. Jednu nohu měla úplně zkroucenou. "To bude asi zlomenina. Musíš s tím hned za doktorkou." konstatoval. "Jenže já se nemůžu hýbat!" teď už se doopravdy rozbrečela. Slzičky ji tekly po tváři. Jonáš najednou věděl, co musí udělat. "Víš co, já tě na zdravotku odnesu!" "Ale to pak přeci skončíš úplně poslední!" divila se holčička. "Tak ať. Stejně by to nedopadlo jinak." Opatrně ji vzal do náruče. Nemohlo ji být víc než šest, takže byla lehká jako pírko. "Budeš mi hezky svítit baterkou, dobře? Já ji nemám kde držet. Tak na."

Obyčejně by Jonášovi trvalo nejméně půl hodiny, než by se dostal zpět do tábora, ale cítil velkou zodpovědnost. Věděl, že ji musí dostat za doktorkou co nejdříve. Sám se tomu divil, ale už za dvacet minut stanul na prahu lékařské ordinace. Naštěstí doktorku ještě zastihl, zrovna si chtěla jít lehnout. "Jonáši? Ty bys ale měl být na závodech ne? A kdopak to je, to je přece Magda Horáčková! Ale co to má chudinka s nohou?" málem by ho nepustila ke slovu. "Víte paní doktorko, našel jsem ji v lese. Říkala, že se nemůže hnout, tak jsem si řekl, že by bylo lepší…" Jonáš nevěděl, co má říct. "Udělals dobře. Vypadá to pěkně vážně, myslím, že bude muset do nemocnice. Ale co bojovka? Víš co, počkej tu se mnou, stejně už nemá cenu vybíhat znova. Já se teď musím kouknout na naší malou pacientku…"

Nazítří byla kolem tabule výsledků zase velká tlačenice. Jonáš sám nevěděl, proč se jde dívat na výsledky. Stejně byl zase poslední. Uviděl Adamovy kamarády. Nejspíš se mu jdou zase vysmát. "Podívej, Šneku, teda Jonáši." začal jeden. "Chtěl bych ti poděkovat, že si pomoh mojí ségře. Bude mít sádru, ale ne na dlouho. Děkuju ti, fakt." Jonáš jen nevěřícně zíral. Přemýšlel nad tím, co mu právě řekl jeden z nejoblíbenějších kluků z tábora. Pocítil pýchu. "V pohodě. Rádo se stalo."
"Jéééé!" ozvalo se odněkud za ním. "Podívejte se, jakej je skromnej!" Otočil se, a za ním stály holky, které se mu ještě včera pošklebovaly. "Podepíšeš se mi na tričko? Nakreslíš mi něco do památníčku? Zatancuješ si se mnou na závěrečný diskotéce?"

Najednou uviděl mezi všemi těmi dívkami jednu, která stála opodál, bloňďaté prameny ji padaly do čela. Jonáš se protlačil davem až k ní. Usmála se na něj. "Nejdeš se se mnou podívat, co je dnes k obědu?" zeptala se ho, a naklonila hlavu trošku na stranu. "Ani nevíš jak rád."

Pravý hrdina je podle mě ten, kdo to dočetl až do konce. ;) Snad se líbila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama