Čaj o páté... - Články

Drabble pro Káju: Hrůzné narozeniny

Mon, 21 May 2012 18:33:04 +0200

HRŮZNÉ NAROZENINY

Byl vám jednou jeden chvostoskok který pocházel totiž z velmi vzdálené planety, a na zemi byl poslán se svou družkou, aby zde založil kolonii.

Zatím měl pouze dvě dcerky a dva synky. Mladšímu z nich bylo zrovna deset let, a tak se náš chvostoskočí táta rozhodl udělat mu hezké narozeniny.
Vzal rodinu do lesa, kde našel jeden velmi pěkný sladký růžový kopeček. celý ze žužu. Chutnal dobře, a navíc příjemně pružil, a vůbec to bylo skvělé místo pro konání oslavy. Vzali spoustu jídla a pití, a taky nějaké dárky.

A pak se všichni vydali do na kopec ze žužu. Zábava již byla v plném proudu, když tu najednou, kde nic tu nic, objevila se na žužu obří ruka. Potom už to šlo ráz na ráz- kopec žužu se zvedl do výšky…

Zkrátka, tragický incident přežil pouze tatínek, a i ten má doteď před očima ty strašné velké zuby.

***

Nevím, moc se mi to nelíbí... chtěla jsem se víc rozepsat, ale těch sto padesát slov mi to moc neumožňuje. :3
Doufám, že nějak zvládnu tu stovku, no. A taky se mi moc nelíbí, jak jsem přeskočila tu nejhorší scénu... ale už nebyl prostor. Doufám, že jste si to všichni domysleli. Ale na druhou stranu se mi celkem líbí propojení těch slov, ten samotný příběh... prototže jsem měla (pro mě) těžká slova, a myslím, že se mi je spojit podařilo

Líbí Kájo?

Jinak zadání: 150 slov, a slova: žužu, zuby, chvostoskok, les, narozeniny. :D A mělo to být sci-fi, což jsem zdůraznila jen na začátku. (Jiná planeta, kolonie na zemi, bla bla bla...)

Hodnocení: 6/10

Zadání Drabble: Prosím čtěte!

Fri, 18 May 2012 18:11:10 +0200

Důležité upozornění: rozhodla jsem se zavést drabble. (Literární útvar, v mém případě by to bylo 100 slov rozsah a pět jakýkoliv slov. Věřím, že mě to pomůže a ráda bych si procvičila psaní. A teď vás jen prosím, stačí napsat pět libovolných slov která se vám líbí pod článek, a já vám něco napíšu, O.K.?

Tady je něco jako formulář: (* = povinné)

1. Pět slov která se musí vyskytovat v textu*

2. Upřesněná délka (automaticky je to 100 slov)

3. Žánr (Fantasy, scifi, komedie, pohádka...)

4. Další různá upřesnění (např. hlavní hrdina, místo děje)

5. Chcete obrázek? (Ke každému drabble ještě MŮŽU nakreslit obrázek)

Nezapomeňte také psát:

1. Termín kdy to má být zhruba hotové

2. Vaší přezdívku

3. Pokud máte tak váš blog.

Pište, pište, těším se na všechna zadání i na všechny komentáře! A předem děkuji za každý námět! ♥

Mimo fyzické tělo?

Wed, 16 May 2012 17:42:44 +0200

Nejdřív než se pustíme do složitějších úvah, pojďmě si shrnout základní fakt: Co to vlastně je to "odpoutání mysli do těla"? Zní to hrozně tajemně, až spiritisticky, že? Ale vlastně se s tím většina z nás setkáváme každý den.

Stalo se vám někdy, že jste se přistihli, že například sedíte v tramvaji, a uvažujete o tom "Co by bylo kdyby..." a najednou se přistihnete, že jste takzvaně "duchem nepřítomen." Ano, zkrátka v tu chvíli nevnímáte to, kde se nacházíte, kolik je hodin... přiznám se že netuším, jestli to může zajít tak daleko, že si člověk přestane uvědomovat svojí existenci. Na chviličku, ale přesto. Zvláštní, nemyslíte?

Pokud je to pro vás stále španělská vesnice, zkusme ukázku z knížky. Znáte tu knížku na motivy klasické německé pověsti- Krabata? Je to o klukovi co se chce stát čarodějem. Ale žádný Harry Potter, to vám přísahám. Je to pěkně strašidelné.

No a Krabat se pomocí kouzel dostane mimo své tělo aby se mohl podívat za svou milou. Jenže zůstane mimo své tělo příliš dlouho, a hrozí, že už se nikdy nedostane zpátky. No a v tu chvíli přijde na scénu hloupý Jura (který mimochodem není vůbec hloupý, jen se dělá) a "omylem" pustí Krabatovi na ruku nůž, a tím ho vrátí zpátky.

Tak, teď doufám, že jste pochopili o co jde, a o čem mluvím, co já si pod tímto pojmem představím.

Tento stav se dá v podstatě velmi jednoduše uměle navodit. Stačí o něčem přemýšlet...

...

...velmi do hloubky. ;) Samozřejmě pořád dýcháte, ale skoro se ani nehýbete, a nevydáváte tělu žádné zvláštní povely. Ovšem otázkou zůstává, jestli je toto skutečné odpoutání mysli od těla, nebo pouhé zamyšlení.

Co si o tom myslíte vy? Stává se vám to někdy, nebo si myslíte, že je to jen prázdný pojem? Diskuze je otevřená!

Půlnoční čajový dýchánek

Mon, 14 May 2012 19:54:22 +0200

Povídka na téma temnota v literárním klubu. Fakt jsem se snažila aby hlavní postava nezemřela, ale...

no, alespoň to s ní nedopadlo TAK špatně. Jak se líbí povídka vám? Stane se vám někdy taky, že se rozhodnete při psaní změnit zápletku, nebo je to neprofesionální a stávat by se to nemělo? Čtěte:

PŮLNOČNÍ ČAJOVÝ DÝCHÁNEK

Noc byla velmi chladná a mráz, který jsem cítila po celém těle byl jako nejostřejší břitva, která mě vytrvale bodala a bodala. Přitáhla jsem si kabát ještě těsněji k tělu a přidala jsem do kroku. Vždyť už jsem skoro tam, říkala jsem si. A tak jsem po půl hodince svižné chůze stanula před starou hřbitovní bránou. Jak jsem tak, se směsicí strachu a zvídavosti váhavě vzala za kliku, něco se změnilo.

Bylo to jako kdyby mi celým tělem projel slabý, ale znatelný elektrický šok. Dveře se se skřípotem otevřely. Nebyly to však ty dveře, kam jsem před dvěma lety vyryla mé a jeho jméno na důkaz lásky, ne. Tyhle dveře byly jiné, jako by ani nepatřily do našeho světa. Byly těžké, skládající se z mnoha tlustých mříží, a klika byla ve tvaru obludy, při které člověku naskakovala husí kůže. Ovšem odpřísahala bych, že tahle klika tu nebyla, když jsem se jich před chvíli dotkla. "Zvláštní, asi blouzním." pomyslela jsem si.

Udělala jsem jeden jediný váhavý krůček vpřed do tmy.

Pak se zval příšerný zvuk, a ty zvláštní dveře se nadobro zavřely. Tohle celé nedávalo smysl. Jít o dušičkách navštívit hrob své babičky je přeci skoro normální, ne? Jsem si jistá, že jsem nikdy nepotkala žádného upíra, neprobouzím se v noci v psí boudě a moji oba rodiče jsou docela normální. Dokonce jsem ani nikdy nezkoušela vyvolávat duchy. Tohle se přece má stávat těm druhým, ne? Vsadím se, že spoustu holek teď touží po tom být na mém místě. Klidně bych si to teď s nimi vyměnila.

Jediné co jsem měla s sebou byla krabička svíček, abych mohla zapálit svíčku pro babičku a nějaké drobné pro hrobníka, aby další týden alespoň trochu udržoval babiččin hrob.

Přešla jsem pomalu ke dveřím a aby se neřeklo, tak jsem dveřmi zalomcovala, samozřejmě bezvýsledně.

Povzdechla jsem si a škrtla jsem zápalkou, abych měla alespoň malou představu, kde to vlastně jsem. Má první myšlenka byla: "Díky bohu, jsem pořád na hřbitově!" ale ta druhá, daleko prozíravější a šťouravější mi pohotově sdělila: "Ale na úplně jiném hřbitově."

Nakonec tedy bylo jedinou dobrou zprávou, že i na tomto hřbitově byly svíčky na obvyklém místě, hned u vchodu napravo. Znovu jsem tedy škrtla zápalkou a zapálila svíčku. K mému potěšení se objevil malý plamínek. Trochu hřál, ale hlavně svítil, takže jsem si teď mohla pořádně prohlédnout své bezprostřední okolí. Uviděla jsem řadu pěkných honosných náhrobků s honosnými jmény, samé "lord" a "lady". Zajímavé bylo, že všechny vypadaly celkem nově, i když na nich byla data úmrtí stará tak dobrá dvě století. Zrovna když jsem chtěla znovu posvítit na hlavní bránu, ozvalo se táhlé, příšerné vytí při kterémž doslova tuhne krev v žilách. Celá zmatená jsem upustila na zem svíčku, která s pronikavým "Sssss" navždy zhasla. Kolem mě byla jen temnota. Vytí se ozvalo znovu, tentokrát podstatně blíže. Bůh ví proč jsem zavřela oči, samozřejmě úplně zbytečně protože ani předtím jsem nic neviděla. Pak se ale zpoza mraků vyloupl měsíc v úplňku. "Jak poetické!" pomyslela jsem si sarkasticky. Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nebylo vidět tak dobře jako předtím, když jsem měla svíčku, ale pořád to stačilo. Očima jsem přejela po nejbližší řadě náhrobků. Všechno se očividně jevilo v pořádku…

Pak jsem vyjekla a div jsem neomdlela. Jeden z velkých náhrobků, ten s velkým výrazným nápisem "R.I.P" se pohnul. Ten zvuk byl sám o sobě příšerný, ale to co jsem spatřila v zápětí bylo ještě mnohem, mnohem hroší. Byl to starý člověk, evidentně nemrtvý, a sápal se ke mně.

Nevypadal vůbec tak jako zombie z laciných horůrků, kdepak. Měl trochu propadlé tváře, vytřeštěné oči a byl dost bledý, to ano, ale jinak vypadal skoro normálně. V rámci možností, samozřejmě. Měl velmi elegantní oblek, asi ten nejlepší, když ho v něm pohřbili. Na hlavě měl posazený klobouk, a z kapsy mu čouhaly takové ty směšné hodinky které dnes známe už jen z muzeí. Ovšem to že mu nepovlávaly cáry masa všude kolem, že měl docela normální oblečení a že mu nechyběla polovina hlavy neznamenalo, že by nebudil strach, to vůbec ne. Naopak, u slintající příšery člověk věděl, na čem je. Teď jsem ale mohla jen doufat…

Když už bylo jasné, že je skoro u mě, rychle mě napadlo přikrčit se za jeden z vysokých náhrobků, a počkat tam, dokud nepřejde. Jen velmi tiše vykoukla zpoza své skrýše a spatřila onoho přízračného muže, jak táhne po zemi starý stůl se svíčkami, které opatrně klade stranou. "Co to dělá?" pomyslela jsem si, a byla jsem dokonale zmatená. Pak se zničehonic pohnul další náhrobek, jen kousíček ode mě. Zalapala jsem po dechu a vyděšeně sledovala stvoření, co právě vylézalo. Byla to zřejmě žena, protože měla šaty, které byly ovšem černé a proto byly velmi špatně vidět. Když přišla blíž, zjistila jsem, že nese v rukách dvě židle. Obě je položila ke stolku a vyzvala první přízrak, aby si sedl. Přízrak však galantně pustil první si sednout dámu, a teprve pak sám usedl ke stolu. Pak přišel jakýsi další neurčitý přízrak, a nesl podnos s čajem. Žena si k mému údivu nalila čaj do malého hrníčku a pak ho s chutí začala popíjet. Muž se k ní záhy přidal, a tak tam oba přízraky seděly, povídaly si (i když nebylo rozumět čemu) a smály se (i když to bylo také velmi sporné). Udiveně jsem na ně hleděla. Byla jsem ráda, že mě nenapadli a nesnědli mi mozek zaživa, ale skoro jsem doufala že přízraky můj nepříjemný problém s orientací vyřeší, byť ne moc příjemným způsobem.

Jak tak přízraky seděly a popíjely, najednou žena, zničehonic upustila ze svých drobných rukou křehký hrníček.

"Cink!" ozvalo se a já se tak vyděsila, až jsem vyjekla. Sice potichounku, protože jsem měla stále hrdlo stažené strachem, ale dost na to, aby mě přízraky slyšely. Marně jsem se krčila za náhrobkem, už se kvapně blížily ke mně…

Dál si na nic nepamatuji, ale vyprávěli mi že mě ráno našla jedna stará paní na hřbitově, jak tam ležím za náhrobkem s vytřeštěnýma očima, a kousek ode mě ležel rozbitý hrneček. To alespoň tvrdili moji noví přátelé, kteří se mi hned za tu hloupou příhodu velmi omlouvali, a tvrdili že jsem zřejmě nechtěně pronikla na chvíli do jejich dimenze, a že odtamtud už není cesty zpět. Celkem vyrovnaně jsem kývla hlavou. Stále ještě čekám až moje tělo pohřbí a postaví mi nějaký pěkný náhrobek, zatím přespávám u spolužačky Ševcové, kterou minulý měsíc přejelo auto, a těším se na další půlnoční dýchánek.

A na závěr obrázek pro dokreslení atmosféry:

Takhle si hrdinku moc nepředstavuji, představuji si ji daleko bojácněji vyhlížející, křehčí. Ale obrázek se mi líbí. ;)

Linda Teatime

Originalita nebo stereotyp?

Wed, 09 May 2012 20:23:19 +0200

Originalita? Ano, ale když se všichni rozhodnou být originální, už to prostě... není originalita. Originalita je velmi zvláštní pojem. Pomíjivý. Ale hlavně- originalita je vždycky jen jedna. Ať už vymyslíte cokoliv, co tu ještě nebylo, klidně třeba jen horu židlí slepených k sobě, a vydáváte to za sochu, v podstatě to originální je. Něco docela jiného je pěkné a vkusné. To se sice s originalitou nevylučuje, ale ani neslučuje, tudíž i ošklivé sochy či obrázky s novým nápadem jsou svým způsobem originální. Ovšem originalitu věc ztrácí, jakmile někoho kopíruje. Ta drsná věc je, že i když je třeba druhé dílo daleko lepší, není to váš nápad, takže máte vlastně smůlu. V dnešní době se originalita cení, myslím, více než kdy dříve. Všichni chtějí něco nového, šokujícího, kontroverzního... a já to vlastně chápu. I když úplně nemusím ty obrazy kde je jeden čtverec a jedna tečka... ale zpět. Teď trochu z druhé strany. Jako příklad si tu uvedeme seznam pěti nejméně originálních věcí, alespoň podle mého skromného názoru. Takže:

1) Povídky a příběhy o upírech co se zamilují do lidí.

2) Obrázky na motivy japonských animovaných filmů

3) Romantické filmy o nadpřirozených bytostech

4) FanArty z Minecraftu

5) Cokoliv jiného co kopíruje jiný obrázek/film/knížku/sochu/nápad.

Ale abych nebyla jen zlá, je tu i pět věcí, co jsou podle mě originální. A budu jmenovat.

1) Tenhle obrázek sice vlastně kopíruje, ale má vlastní, skvělý nápad: [link]

2) Úžasná knížka co jsem nedávno četla, doporučuji. Je tak... bláznivá. Skvělá! Originální! [link]

3) Seriál Podfukáři. Nic takového tady před Podfukáři ještě nebylo... a líbí se mi to! [link]

4) Většina soch a plastik Krištofa Kintery. Sice trochu kontroverzní, ale... budiž. [link]

5) A všechno ostatní, co má nějaký nový, neotřelý nápad.

Souhlasíte? Linda Teatime

PS: tenhle článek NENÍ vůbec originální! Ale to nevadí...

Skládka skečů

Thu, 03 May 2012 17:04:41 +0200

Takže, co říct? Dneska jsem byla s kamarádkou v obchodním centru a na výstavě Krištofa Kintery, to bylo docela zajímavé. Ale tenhle článek má být hlavně vizuálně orientovaný, tak už se koukejte na staré i novější obrázky z tajně koupeného diáře a hodnoťte. Všechno foceno mobilem (3.2 megapixelů) a upraveno v progarmu PhotoScape.

Jeden malý Steampunkový skeč, docela se mi líbí. Nějaká pilotka nájemný vrah a robotická kočka, akorát chudák vrah má malou hlavu a je to špatně vyfoceném takže to vypadá že se to kácí. Je to takový návrh na ilustraci v jednom z mých projektů- hry Steamadventure. Ta pilotka je o dost lepší, co? Ale mám ráda oblečení, i když není úplně steampunkové... hodnotila bych tak 7/10 (Je to JEN skeč, prosím vás) (KLIK NA C.Č.)

Takový návod pro mě jak kreslit Auroru, ve finále má jiné šaty, podle Kájina návrhu, těch je tam ale vidět jen kousek (vpravo dole). Kreslila jsem tam nějaké poznávací znaky, a pak taky různé výrazy, ale ty vypadají dost retardovaně. Nic méně se podle toho dá teď Aurora celkem slušně nakreslit, tudíž svůj účel to splnilo. Někdy ji musím zkusit nakreslit. Někdy. Tomuhle skeči bych dala tak... ani ne 5/10

Tohle je takový projektík (mám jich hodně, já vím) na Akademii 2012 (chystáme se spolužačkou divadlo) Není z toho obrázku nic poznat, ale líbí se mi jak to vypadá^^. Ha ha, tohle vážně hodnotit nebudu. Mimochodem je to soupis rekvizit. Ale vypadá to tak... profi!

A nakonec jsem vycvakla svojí drahou nástěnku

Doufám, že se vám alespoň některé obrázky líbily, a že vás bavilo si je prohlížet. Budu vděčná za každý komentář ~

Linda Teatime

*Názor na více Já

Wed, 02 May 2012 16:11:14 +0200

"Mám moc ráda všechny svoje Já" čítáváme na různých blozích, většinou na těch, které až podezřele propagují své "autorství". Dnes se mi totiž zdá, že je prostě trendy být divná, a tak ze sebe lidi schválně dělají co nejsou. Když si nějaký bloger postaví návštěvnist na tom, že hetky fotí, hezky píše, má zajímavé úvahy, to je všechno v pořádku. Ale zakládat si na tom, že není normální? Rozdvojená osobnost hraničí se schizofrenií a je to docela závažná psychická porucha, nevidím na tom nic ke chlubení. Budiž, dejmetomu že si rádi povídáte sami se sebou a chcete to dát na blog. Ovšem mám silné podezření, že spousta lidí si své druhé já zkrátka vymyslí, jen aby mělo o čem psát. Ha ha, dělala jsem to taky, ruku na srdce.

Můj názor zkrátka je, že když někdo vypisuje dlouhý rozhovor sám se sebou nebo si píše do profilu že je nenormální jen aby si zvýšil návštěvnost nebo aby ho lidi obdivovali, je to ubohé.

Mimochodem jako takový bonus doslova mezi řádky, koukněte se sem. Ano, nostalgie... [link]

Další celkem plodná diskuze z kamarádkou, která má mámu co pracuje v blázinci (mimochodem kousek od mého bydliště) byla ohledně celkem často slýcháné věty: "Mám depku!". Nejspíše tím autor myslí, že má špatnou náladu, a pojem "depka" jako zkratka slova deprese je velmi, velmi zavádějící označení pro jejich náladu. Pojmem deprese je totiž v odborné terminologii myšleno něco jiného, nebudu to tady dlouho vysvětlovat, koukněte se sem: [link] .

Co je to dnes za divnou dobu, když "ti divní" opovrhují obyčejnou průměrnou skupinou lidí, místo toho aby tomu bylo naopak, což by bylo daleko pravděpodobnější. Samozřejmě to tak úplně není. Skupina oblíbených, co se jen momentálně tváří jako nejšílenější osoby pod sluncem stále pořád pohrdá lidmi, o kterých by se vážně dalo říct, že jsou zvláštní/divní/nenormální/říkejte tomu jak chcete. Co si o tom myslíte vy? Jaká je podle vás definice slova "Divný"?

A co soudíte o problému "Více Já" dnešní generace blogerů?

Příště uvidíte: vysoce trapný a nevkusný trend "dávat všechno do závorek" ;) Já vím, snažím se to nědělat, ale ono to tak láká... Příště budu musetz závorky omezit.

A ještě něco: rozhodně si myslím, že je spoustu dobrých blogerů, kteří sice píší, že mají více Já, ale proti kterým jinak nic nemám. Není to myšleno špatně a doufám, že to tak neviznělo. Navíc bych o tom nepsala, kdybych s tím sama neměla v minulosti tak trochu zkušenosti. Co myslíte, mám v úvahách pokračovat?

Linda Teatime

Poslední kontinent

Sun, 29 Apr 2012 18:08:42 +0200

TERRY PRATCHETT: POSLEDNÍ KONTINENT

Terry Pratchett: Viz 1. záznam

POSLEDNÍ KONTINENT:

Mrakoplaš, nešikovný mág a hrozný smolař se kvůli chybě ve výpočtu dostal na záhadný Poslední kontinent zvaný též jako XXXX. Tento kontinent je nehostinný a nepříznivý, protože- zkrátka a dobře- ještě není hotový. Pan Pratchett ho zřejmě, i když to na začátku zapírá, psal podle Austrálie, v knize se totiž objevuje mnoho narážek.

Mrakoplašovi se zjeví záhadný klokan, který mu vysvětlí, že jsou tu veliké zmatky z časem, a že musí zachránit XXXX, protože už ho vlastně zachránil. Mrakoplaš se samozřejmě rozhodne utéct, jak je jeho dobrým zvykem, ale bohužel se mu to úplně nepodaří. Po překonání mnohých překážek stejně poslední kontinent zachrání, a ironií osudu je, že ho budou navíc obyvatelé posledního kontinentu považovat za hrdinu.

Současně s Mrakoplašovým příběhem se odehrává příběh ostatních mágů, kteří pomocí jakéhosi okna vstoupí na malý tropický ostrůvek, kde následně "ztroskotají", protože okno do jejich dimenze prostě zmizí. V čele s Arcikancléřem Neviditelné univerzity (což je taková škola pro mágy) se vydají prozkoumat ostrov, rozlousknou mnohá tajemství a dokonce si promluví s místním bohem…

POSTAVY:

Mrakoplaš: Mág a velký strašpytel, jehož životním krédem je "Kdo uteče vyhraje". Už mnohokrát se podíval do tváře smrti, vlastně zeměplošskému Smrťovi, kterého neustále udivuje svou schopností přežít. Mrakoplaš je vlastně takovou figurkou bohů, kteří hrají na Zeměploše hru. Za něj "hraje" jedna z nejmocnějších bohyň- Dáma- ale jelikož podvádí, vypadá to, že Mrakoplaš zřejmě nikdy neumře. Žije na Neviditelné univerzitě kde je profesorem krutého a neobvyklého zeměpisu, nicméně nemá a dokonce ani nesmí mít žádné žáky. Jeho jediným přítelem je zřejmě lidoop, kterému všichni na univerzitě říkají "Knihovník", protože s ním dlouhá léta pracoval.

Rozšafín Ctibum: Jeden z mágů Neviditelné Univerzity který se však velmi liší od ostatních obézních a rádoby vtipných staříků. Především je až nebezpečně inteligentní. To on vynalezl Hex, což je přístroj podobný počítači, až na to, že ho v chodu udržuje malá mravenčí farma. A co je ještě podstatné- on jediný skutečně rozumí magii. Není tak ambiciózní jako ostatní mágové, a proto si nebrousí zuby na vyšší místa- ty radši přenechá ostatním a v klidu pracuje. Bohužel jeho nadřízený, výše uvedený Arcikancléř Výsměšek, nerozumí skoro ničemu, co mu pan Ctibum vykládá, naopak má trochu selský rozum a někdy dělá z Rozšafína hlupáka, takže i pohár jeho svaté trpělivosti občas přeteče.

Paní Vidláková: Hlavní kuchařka na Neviditelné univerzitě, která působí milým dojmem, ale na ostatní děvčata v kuchyni je velmi přísná. Omylem se dostala spolu se skupinou mágů na tropický ostrov když prolezla "oknem" které se následně zavřelo. Všichni mágové si ji velmi cenní, protože je pro ně velkou záhadou jak si třeba ustlat postel, o přípravě jídla ani nemluvě. Všichni mágové (až na Rozšafína) se na ni snaží udělat dojem, dokonce se hádají, kdo je na řadě aby jí udělal koktejl. To ovšem bylo na ostrově, jak to probíhá na univerzitě to nevím.

MÉ HODNOCENÍ: Kniha mi připadala velmi zajímavá a vtipná, jako vlastně všechny knížky s Mrakoplašem. Chvílemi se autor, jako to dělá u spousta jiných svých publikací, zamýšlel nad náboženskou tématikou, konkrétně pak o vytváření světa. Tomuto dílu bych vytkla snad asi jen přílišné přeskakování- chvíli člověk čte o tom, jak hlavnímu hrdinovi hrozí smrtelné nebezpečí a na jednou kniha pokračuje tím, jak jeden mág popisuje, co se mu nelíbí na jiném mágovi. To často působí rušivým dojmem, ale jako věrná čtenářka Terryho Pratchetta jsem si na to musela zvyknout.

Poslední zvonění

Sat, 28 Apr 2012 21:31:15 +0200

Včera jsme měli poslední zvonění. Ne že by zvonilo naposledy nám, ale maturitním ročníkům, že. Všechno začalo tím, že jsem se potkala se spolužačkou v podchodu a jely jsme po eskalátorech nahoru, jako že nic, žejo. Ale najednou proti nám tři oktávánky v pirátským kostýmu a s razítkem v ruce. Och, dobře, jedno razítko a bombon jako odškodné- to se dá přežít. Jak jsme se ale blížily ke škole, přídávaly se k nám další kamarádky, a oktávánů a čtvrťáků přibývalo. Potkala jsem Lauru (známou z redakce školního časopisu) s nebezpečně vztyčenou fixou v ruce. "Tebe znám!" řekla a už jsem měla na ruce nakreslenou lebku, ha ha. Když jsme došly až před školu, jeden čtvrťák nabízel, že můžeme někoho dát na pranýř, který tam měli nachystaný, tak jsme tam dotáhly jednu spolužačku, cha cha. Pak jsme nahoře zijšťovaly naše škody. Kamarádka měla rťenkou napsané na čele "4.B" a nešlo to smýt. Tedy- šlo, ale jen částečně, takže spolužačka měla čelo celé červené. Pak nám řekli, že je normálně hodina a že se pokračuje v učení. Tak jsme měli normálně celá třída občanku, nechala jsem se vyzkoušet. Zjednodušeně zkoušení probíhalo asi takhle: (A já blb se učila skoro všechno...)

Prof.: "Jakou barvu má naše vlajka?"

Já: "Červenou modrou... a bílou?"

...

Prof.: Můžeš si sednout.

Ale alespoň mám opravenou tu pitomou dvojku. Pak jsme šli nahoru do Dvajedničky (číslo třídy pro nezasvěcené) a jako že budeme mít matiku. Tak nám Přechová chudinka začala něco vysvětlovat, a hned potom všichni slyšeli ze školního rozhlasu, že máme program a že máme jít do tělocvičny. Pak proběhlo spoustu soutěží, vědomostní i sportovní, a běželi jsme na poslední hodinu- angličtinu. Dělali jsme zase nějaké scénky, šlo to. Hlavně super bylo, že jsme se měli ptát

"Why don´t we..." A oni na to odpovídali doslova, třeba "because it´s winter." *Široký úsměv* Pak jsem zase musela čekat na nádraží na angličtinu, která proběhla poklidně a v pohodě. Co víc dodat? Těším se na příští poslední zvonění, ať to nandáme další primě!

Linda Teatime

PS: Naprosto nepovinná část... užijte si ovyklé "Lindino kulturní okénko" již zítra na tomto blogu! Tentokrát úryvek ze čtenářského deníku do školy + odkaz na úžasnou/super/naší hru.

Smrtící stíny: Kapitola druhá

Thu, 19 Apr 2012 17:29:07 +0200

Je tu prostě a jednoduše další díl. Tentokrát zase s jinou postavou, ale slibuju vám, tahle je už hlavní ;). Pro ilustraci obrázek nahoře, snad se líbí. Mě teda podstatně víc než ten předchozí. No, to b bylo asi všechno. Čtěte!

Nivis byl patřičně nervózní. Vždyť měl taky brzy začít jeho první lov! Musí ulovit alespoň nějakou tu rybku nebo králíka. Ale úplně nejlepší by bylo, kdyby chytil polární lišku. Jeho bratr ji na svůj Velký den ulovil. Všichni mu gratulovali, a je teď hrozně vážený. Ale byl tu problém- Nivisovi lov vůbec nešel. Pár ryb chytil, to ano, ale nikdy ne moc, a navíc nikdy nechytal ryby v noci.

Nivis měl totiž takové malé tajemství. V noci se vždycky hrozně bál. Žaludek se mu sevřel, oči zesklovatěly a přestal ovládat své tělo. Tahle hrůza trvala nanejvýš pár minut. Většinou pak zjistil, že je na střeše svého iglú pod postelí, nebo na jiných bláznivých místech. Nikdy o tom nikomu neřekl, a vždycky se včas vrátil do postele. A pak tu byla další velmi, velmi divná věc. Narozdíl od všech ostatních měl svůj Skuggi, svůj stín pod sebou i v noci. Nebyl černý jako ve den, ale byl naopak světlý jako ocas polární lišky a stříbřitě světélkoval. Doufal, že si toho nikdo nikdy nevšimne.

Vždycky všem připadal divný, ale něco takového by klidně mohlo skončit i vyhnáním z vesnice. Jeho národ byl totiž velmi, velmi pověrčivý.

"Připrav se, Niv!" ozvalo se mu někde za zády. Niv se otočil. Stál za ním otec, a podával mu svůj nejlepší luk. "Nesmíš nám udělat ostudu, Nive. Doufám že jsi připravený?" Hoch rozpačitě kývl. "Tak běž." řekl teď skoro přátelským tónem.

"Got weioar!" Popřál mu ještě dobrý lov, ale Nivis už ho sotva slyšel. Utíkal sněhem a doufal, že bude mít ono prchlivé štěstí.

Nivisovi začínala být po zhruba půlhodinové chůzi po ledové pláni vážně zima. Zuby mu jektaly o sebe, a luk mu div nevypadl z rukou.

A pak před sebou uviděl polární lišku. Byla větší než ostatní lišky a slabě, ale přesto světélkovala. To bude úžasný úlovek! pomyslel si. Pevně stiskl luk a napnul tětivu. Polární liška stála klidně a bez hnutí, a oddaně na Niva hleděla. Nivis vystřelil.

Svět se zastavil, a pak bylo ticho. Tísnivé ticho, krásné ticho které přerušoval pouze pravidelný tep Nivisovi srdce. A pak začal sluneční vítr pozvolna zaplavovat celé nebe, a po celé délce oblohy se, byť jen na chviličku rozsvítila polární záře. Nivis zavřel oči. Cítil jak se mu podlamují kolena a jak se sune k zemi. Bohužel s tím nemohl nic dělat, a čekal, až jeho obličej padne do mrazivého, studeného sněhu. Místo toho ale ucítil na tváři dotek huňatého kožíšku tak běžného u polárních lišek. Když opět vzhlédl, spatřil před sebou místo polární lišky ženu, o které si hned pomyslel, že je přinejmenším zvláštní. Měla vlasy barvy polární záře, nazlátlá ústa, velmi zvláštní a téměř průhledné šaty, ale nejzvláštnější ze všeho byly její oči, kterým chyběly panenky i zorničky, ale přesto nyní viděl, že se na něj dívaly jako on by si prohlížel nějaké zvláštní, exotické zvíře. Ženě se mírně zachvěla ústa. Nivis, stále zmatený, netušil co se stane, či snad je všechno jen mámení a klam, a on že uvízl někde zapadlý ve sněhu, a nejspíše blouzní.

Pak žena zašeptala: "Děkuji, že věříš." kupodivu to nyní znělo upřímně, lidsky, snad i vřele. Čekal spíše nějaký chladný strojový a dokonalý hlas, který by zněl jako by z velké dálky, jak ho znával z vyprávění.

"Věřím v co?" zeptal se Nivis celkem logicky, ale přesto si v zápětí připadal jako hlupáček. Odpověď zněla:

"Ve mě." pak žena zmizela, a on se ocitl znovu sám, ve tmě uprostřed velké pustiny na svém prvním lovu. Stín svítil jako obvykle, což byla nyní docela výhoda, protože lépe viděl kolem sebe.

"Byl to určitě jen hloupý přelud!" pomyslel si nyní téměř uvolněně.

Pak se ale podíval na zem pod sebe, kde jasně rozeznával ve sněhu stopy, které musely určitě patřit nějaké velké polární lišce. Zoufale pokrčil rameny a rozběhl se, že se pokusí chytit alespoň nějakého zajíce.

Štěstí mu nakonec přálo, a tak se domů z prázdnou nevrátil. Stejně ale tu noc už nemohl usnout, a pořád musel myslet na své zvláštní setkání…

Úsměv je...

Sat, 14 Apr 2012 18:41:31 +0200

Moje myšlenkové pochody nemáte šanci pochopit...

...Ale zároveň také doufám, že je nepochopíte. Ale tohle jsem sem prostě musela dát, jinak bych si připadala děsně neupřímná vůči mému ubohému zanedbávanému bložínku.

Úsměv je... jako ledový oheň, jenž hřeje i mrazí

úsměv je... jako nejostřejší břitva, vražená do srdce

úsměv je... jako náhlý závan větru

úsměv je... jako pozastavený čas, hodiny na tisíc kousků

úsměv je... jako chladnokrevná vražda

úsměv je... jako tisíc jisker najednou vzplálých

úsměv je... jako dobře mířený šíp

úsměv je... jako výraz pohrdání

úsměv je... jako jed postupně otupující smysly

úsměv je... jako budoucnost bez budoucnosti

úsměv je... jako náhlá agónie

úsměv je... jako kruté mučení nevinného

úsměv je... jako rozsudek smrti vydán v jedné vteřině

úsměv je... jako teplo, které spaluje

úsměv je... jako odraz v pokřiveném zrcadle duše

úsměv je... jako nepochopenné umění

úsměv je... jako gesto které vystačí za mnoho slov

úsměv je... jako náznak

úsměv je... jako bludiště bez konce

úsměv je... jako nekonečná hlubina

úsměv je... jako vyjádření nevyjádřitelného

úsměv je... jako... úsměv?

Tak asi tak.

Linda Teatime

Smrtící stíny: Kapitola první

Thu, 05 Apr 2012 21:50:34 +0200

Nejdříve krátce k nečemu jinému... dneska se mi povedlo vykoupat počítač, takže dooost dlouho nefungoval. No, ale pak- spásný nápad! Vysušila jsem ho fénem. Doporučuji, alespoň na ten můj to fungovalo. Tak, a už bych měla začít psát, co?

Ale pro ty, co číst nechtějí, a dávají přednost obrázkům, jeden tu mám. Nepovedl se nijak zvlášť, ale mám pocit, že podoba naší Auroře asi zůstane... tak alespoň něco pozitivního.

Musím říct, že se mi líbí ten pohled. Ty vlasy jsou dobrý nápad, ale provedení by potřebovalo berle. (Pokulhává, pro nechápavce). Dělala jsem to podle nějakých obrázků na internetu, a snažila jsem se tam dát nějaké ty barvy polární záře, ale vypadá to pořád jako modré vlasy se zeleným pruhem, a rozhodně ne jako polární záře. Ale přetso doufám, že se vám teď povede si Auroru lépe představit. Tato kapitola je totiž celá o ní, a to vlastně ani není hlavní hrdinka. Její příběh se bude s příběhem hlavního hrdiny odehrávat souběžně. Takže jako minule, kdo má chuť, klikněte na celý článek a pusťte se do čtení...

Aurora prošla akropolí až k chrámu Nepojmenovatelného, kterému se někdy říkalo kratším slovem Anonymus. Auroru velice udivilo, že odtamtuď nepříchází žádný hluk. Obvykle božští rétorici hlasitě řečnili, a vinný bůh touhle dobou ležel na chodníku před chrámem a něco zmateně blábolil. Dnes ale Aurora neslyšela nic. Jen tichou ozvěnu vlastních kroků, které byly vpodstatě neslyšitelné, takže bylo opravdu velké ticho. Aurora došla k pozlaceným dveřím Anonymusu. Opatrně šťouchla do dveří, který se za hlasitého vrzání otevřely. Ovál ji strašidelný chlad. Všude bylo šero. Všechny svíce naráz zhasly. Tu se najednou ozval někde zezadu chroptivý šepot. Aurora se k tomu místu rozběhla. Když spatřila zdroj toho nářku ustrnula. Na oltáři chrámu ležel sám Nepojmenovatelný, kterému byl tento chrám zasvěcen. Něco zoufale zašeptal, a ukazoval kamsi na zem, pod sebe. Aurora, která byla na světě všehovšudy pár týdnů, vůbec netušila co má dělat.

"Stín." zašeptal. Aurora se na něj nechápavě podívala. Nepojmenovatelný Auroře pokynul, aby šla blíž. Po tom ji do ruky něco vtiskl. Nepříjemně to pálilo, jako kdyby to každou chvíli mělo roztavit Aurořinu bledou a měkkou průzračnou kůži.

Pak Nepojmenovatelný vydechl naposledy. Aurora to poznala, i když vlastně něvěděla jak. Ležel tam stále, a vypadal pořád stejně. Bohové se zkrátka s věkem nemění. Ovšem chrámem se začal šířit podivný zápach. Prastaré zlé síly začaly, metr po metru ovládat celý Anonymus, chrám nejvyššího boha. Bylo jen otázkou času, kdy se chystá podmanit si i zbytek akropole. Aurora zlo nemohla vidět, zato ho cítila. Cítila ho velmi blízko.

Šířilo se jako znečištění, jako jedově zelená záře. Aurora měla pocit že omdlí. A pak, ve chvíli kdy už se téměř dotýkalo cípu Aurořiných šatů, a ona věděla, že je s ní konec, stalo se něco moc podivného. Věc v Aurořině dlani se rozpálila doběla.

A pak už byla jen tma...

Aurora se probudila na něčem velice, velice chladném. Celou svou bytostí pociťovala nám obvyklý, ale jí zcela neznámý pocit- chlad. Aurora se třásla zimou. Konečně se odvážila rozevřít dlaň. A uvnitř- hrůza pomyslet. Uvnitř její dlaně ležel talisman, byť drobný, byl symbolem absolutní božské moci Nepojmenovatelného. Nějaký šestý smysl ji říkal, že je poslední. Poseldní bohyně. Hmm. Ale proč to přežila zrovna ona? Na tuto otázku si nedovedla odpověďet, a byla by si na ní ani neodpověděla, dokud nevzhlédla k oboloze. Polární záře ozařovala celou oblohu.

A pak už to bylo jasné i Auroře, která nikdy nevynikala nějakou pronikavou bystrostí. Jak můžeš zabít nesmrtelného boha? Vírou. Snad jen kdyby všichni lidé přestali najednou věřit na bohy... hrůza pomyslet. "Bylo by po nás!" uvědomila si Aurora a znovu se otřásla. Ovšem kdo by nevěřil v něco, co se nachází přímo před ním? Co je přes celou oblohu?

Jenže Aurora neměla ani sebemenší potuchy co má sama, uprostřed téhle nekonečné ledobé pustiny dělat.

Chvíli zvažovala šance, a pak se rozhodla. Pomstí se jim. Pomstí se stínům, které bezpochyby můžou za to, že všichni přestali věřit ve všechny bohy, ale... zarazila se. Tady něco nesedí. Jestli za to tedy můžou stíny, tak by ji ani polární záře přes celou oblohu nepřiměla lidi začít zase věřit, ne. Musí tu být nějaký... svobodný člověk... člověk bez stínu. Ten mě zachránil.

A tak se Aurora, byť uprostřed samého ledu a sněhu, zatetelila teplem. Nejdříve zkusí najít svého zachránce. Musel vidět tu záři, takže by měl být relativně blízko! pomyslela si. Pak roztáhla prsty, a polární záře proudila zpátky tam kam patřila, do ní...

Huu, snad se líbílo. A snad to není moc nepochopitelné, moc psycho... :D

PS: Akropole: Nějaké takové návrší za Athénami se spoustou chámů. Brali jsme to v dějáku.

PPS: Když nechcete psát komentáře, můžete alespoň hodnotit nebo hlasovat v anketě, ta je anonymní...

Linda Teatime

Smrtící stíny: Prolog

Sun, 01 Apr 2012 20:51:46 +0200

Tak a je to tady... ten obrázek, který odstartoval mou texturovou mánii jsem nekreslila jen tak pro nic za nic- rozhodla jsem se totiž, že se pokusím (opět) napsat povídku. Napadla mě jednou v autobuse, a zdálo se mi to jako docela dobrý nápad. Jen doufám, že budu mít vaši podporu, abych měla nějakou motivaci, že. Kdyby se vám to líbilo, jen klikněte na "líbilo se mi" v anketě, ať vím, že nepíšu do šuplíku, jak se říká. Děkuji vám za každý komentář, a obzvláště těm, co nebyli líní si příběh přečíst. Tak, a teď už se můžeme vrhnout na prolog... Klikněte na celý článek, čtěte, a až dočtete tak napiště komentář a klikněte na "komentovat" nebo "odeslat" nebo co to tam je, jo?

Aurora Australis na sebe byla naštvaná. Je bohyní teprve pár týdnů, a ještě se jí nepodařilo přijít na zasedání na Nebeskou horu včas. Pravdou bylo, že se schůze mohla úplně bez problémů odehrávat bez ní. Koneckonců, byla bohyně polární záře, která se příliš často nevyskytuje, z čehož lze vypozorovat, že pole její působnosti bylo velmi omezené, a na zasedání stejně její slovo nemělo žádnou váhu. Na druhou stranu se jí její život docela líbil- občas prostě jen naskočila do Heliova nebeského vozu, pak nad posledním kontinentem doširoka otevřela oči, roztáhla prsty, a v roztomilém gestu vyvolala polární záři, která proudila z jejích rukou. Byla se svým životem nadméru spokojená, protože nikdy neměla žádné ambice. A pořád tady byli bůžkové a bohyňky, co na tom byli daleko hůř. Třeba bůh Pondělního vstávání tu byl jen proto, že se bohové jeho jménu smáli jako dobrému vtipu, a co teprve bohyně nefunkčních teploměrů...

Aurora si představila, jak se asi bude Nepojmenovatelný tvářit, až zijstí (pokud to vůbec postřehne) že znovu přišla

pozdě. Vítězoslavně se ušklíbla. To ale nevěděla, že se její nesmrtelný život má jednou provždy změnit...

Pan Vávra rovněž zářil jako sluníčko. Dneska měl vážně šťastný den. Majitele prosperující firmy dokázal přesvědčid, aby ji prodal hluboko pod cenou, a ještě k tomu během čtvrt hodiny. Pobrukoval si a dokonce si i lehce pohazoval se svým koženým kufříkem plným lejster. Měl zkrátka opravdu radost, a vůbec mu nevadilo, že bývalý majitel firmy nemá téměř nic, a že se na něm jen sprostě přiživil. Byl tak zahleděný do sebe, a měl tak dobrou náladu, že si ani nevšiml nanejvýš podivné věci. Ačkoli bylo pozdní odpoledne, krásný letní den, panu Vávrovi úplně chyběl jeho stín...

Příště to bude mnohem delší, nebojte se. Doufám, že jsem vás neodradila od čtení. Jo- a držte mi zítra place, píšeme češtinu a já se vůbec neučila, páč jsem psala tenhle článek. Doboru.

Linda Teatime

Chyba na blog.cz!

Sun, 01 Apr 2012 18:18:27 +0200

Tohle bude pitomý článek, ale... jsem sama komu se při přihlašování objevilo...

...tohle? Je to celkem srandovní chyba, přihlašovat se obráceně :D

L.T.

28/3/2012: Kvííí!

Wed, 28 Mar 2012 18:33:30 +0200

Tak a je to tady. Je to děsně "in" psát si deníček na internetu, tak proč s tím nezačít? Tak jo, tohle je první zápis, takže bych ho měla začít nějak poutavě a zajímavě pro ostatní, žejo. Ale můj život je celkem nudný, žádné šílené zvraty, strhující hádky, bolest, deprese, ani tak podobně. Asi jsem za to ráda. Jediný co musím uznat je, že si mi během každé půl hodiny změní nálada a životní postoj, ale to tady nehodlám rozebírat. Snad někdy jindy. Třeba se to při psání tohodle článku změní, co já vím. Taaakže?

Dnešní den byl úplně zoufale normální. Pár změn v rozvrhu, to jo. Předtím jsem sem psala, co jsme v každé hodině dělali, ale je to zoufale nezajímavé, tedy alespoň pro mě. Budu se snažit vypíchnout to zajímavé, jak se říká.

Na výtvarce kterou máme 3. a 4. hodinu jsme měli dělat mandaly z luštěnin. Nic jsem si nepřinesla, což byl malinko HODNĚ trapas, ale naštěstí profesorka něco vzala. Tak jsem tam udělala něco mezi britskou vlajkou a talířem plným luštěnin a lepidla. Mělo to samozřejmě vypadat jako to první. Jak neoroginální...

O přestávce jsem byla na radě školního časopisu, Jožka tam nebyla a tak jsme jí nemohli schovat deku. Zbytek přestávky jsem se marně snažila navázat kontakt a žrala jsem nějaký chipsy, co mi dala máma k svačině, páč jsme byli dneska ve škole až do 16:10.

Potom byl, když přeskočím češtinu, tělocvik. Hrály jsme s holkama fotbal, takový trochu llamský, furt to lítalo do outu až do zblbnutí. Ale špatné to nebylo, to ne. Začínám však mít pocit, že kluci si po právu myslí, že nám (holkám) naše třídní trochu nadržuje. Ale "Who cares?" jak se říká.

Pak jsme měli laborky a mikroskopovali jsme pavouky a plankton, a přiřazovali jména ke skořápkám mušlí. Naše půlka byla lepší!!! :D

A pak jsem šla s mámou k očaři. Bylo to celkem v pohodě, že jo. Ale vidím hodně špatně, asi tak dvěatřičtvrtě. Snad se to nebude moc zhoršovat, no. Dělali mi tlak očí, což nesnáším, nikdy to nevydržím tak dlouho nemrkat. Máma mi bude kupovat transitionky (sluneční a normální zároveň) ale s nějakou slevou. To by bylo asi tak všechno.

A na závěr... Kvííí! Takové malé Art trade s Karkar99 přes Skype. Byla to sranda! Ona pro mě udělala Dominika Borna, hodím vodkaz. A prase je tady:

Jak jsem říkala, je to typ obrázku "nakresli nějakej fail, a brushema, pozadím a písmem to zaplácej tak, aby to strhávalo pozornost od toho vobrázku >_<"

Linda Teatime

PS: jak dlouho to vydržím?

*Noční stíny

Mon, 26 Mar 2012 14:19:39 +0200

Bude trochu kratší článek, ale koho to se zajímá?

Takže... nakreslila jsem poprvé za dlouhou dobu obrázek, ze kterým jsem spokojená. Navíc mám asi 4 favy za tu půlhodinu co to mám na DeviantArtu, což je něco jako můj rekord. A vypadá to tak jak jsem chtěla. Což se mi moc často nestává. Je to obrázek k mé nové povídce "Noční stíny" která zatím vypadá docela nadějně. K věci:

Ha ha, ty voči. A německý noviny. Líbí se mi to. Kdo chce vidět ve větším zde: [link]

PARAMETRY:

Program: Gimp+Photoscape

Doba kreslení: cca. 30 minut

Použité textury/brushe: Textura německých novin: [link] když jsem ji našla tak jsem si jen pomyslela: Vivat Germany!

A ta krev- brushe z Photoscape, teď je po mě nechtějte... asi poznáte co jsem kreslila já a co jsou brushe, ne?

Fonty: Courier new: Photoscape wersion (mé oblíbené, jestli nevíte jak vypadá, tak TAKHLE).

Co se mi líbí? (+) Ta kombinace, a navíc to, že to vypadá tak jak jsem chtěla... ta atmosféra a tak.

Co se mi nelíbí? (-) Ty bílé okraje kolem těch postaviček, a ty voči jsou divný možná až moc.

A jak by jste obrázek hodnotili vy? Líbí se vám? Předem děkuji za každý komentář <3

Linda Teatime

Krev na sněhu

Mon, 26 Mar 2012 09:00:00 +0200

Chci psát a nevím o čem. No to je vtipný.

Vím, že to tady dlouho trochu upadalo, a chtěla bych to dejmetomu odčinit. Dejmetomu.

Hodně jsem přemýšlela, zhruba pár sekund, já to fakt nepočítám, a rozhodla jsem se, že budu tak laskava a ukážu vám prolog ze své nové detektivky s operačním názvem Krev na sněhu. Doufám, že už se tak nějaká knížka jmenuje, ať ji můžu žalovat. Takže...

PROLOG:

Bylo chladné pošmurné zimní ráno. Všude se válely cáry mlhy, a vzduch byl nepříjemně vlhký. Lehce poprchávalo. Miriam se z jednoho z četných záhybů ve svém kabátu vytáhla kapesník, a potichounku se vysmrkala. Kdosi ji soucitně poplácal po zádech.

"…Prach si a v prach se obrátíš…"

Miriam stoupaly slzy do očí. Už nikdy ho neuvidí, to ji bylo jasné.

"…Opustil nás náhle a nečekaně…"

Pár příbuzných se snažilo hrát dojaté, ale Miriam věděla, že nikoho smrt jejího milovaného manžela nezasáhla. Snad možná jeho matku, která se ale kvůli počasí nedostavila.

Miriam s sebou vzlykavě trhla. Pohřeb skončil, a všichni se začali přesouvat k nedaleké restauraci, kde se měla konat pohřební hostina. Jen kdosi z davu ji potřásl rukou a pronesl tiše: "upřímnou soustrast." Miriam věděla, že hostina bude velkolepá, ale hlad neměla. Pořád byla v šoku, a pořád se ji v hlavě odehrával její hovor z vrchním patologem: "Tady je slečno. Tento muž byl zastřelen neznámým vrahem, rány má dvě z nichž jedna je smrtelná. Mohla byste ho prosím identifikovat? Je to váš manžel?" A pak ten pohled. Strašný, strašný pohled na zkrvavené tělo jejího milovaného manžela. Ale už na to nesmí myslet.

"Alexandre… Alexandre!" zavolala ještě, ale hlouček "truchlících" už se hnal směrem k restauraci a jí si někdo sotva všiml.

"PROČ?!"

...tady. Trochu depresivní, ale já bůhvíproč píšu většinou depresivně. I když se tak zrovna necítím. Zatím jediná naplánovaná věc s povídky (kromě zápletky) je jméno detektiva. Minerva Dušková. Minerva jako římská bohyně moudrosti a Dušková- to jsem takhle jednou našla článku na česká příjmení... :D Ať se líbí.

Linda Teatime

*Iluze pohybu

Sun, 25 Mar 2012 11:33:12 +0200

Nedávno jsem si stáhla Pivot Stickfigure animator. Musím říct, že mě tenhle prográmek vážně zaujal. Je jednoduchý, a zároveň obrázky v něm vypadají tak složitě... něco ideálního pro mě, že. Ne že bych se snažila zaplácat celej DA gify z pivotu, ale zatím se mi to teda daří. Hned jak jsem si ho stáhla, objevila jsem takovou roztomilou základní věc, vytváření nových figurek. Je to FAIL, ale nevadí. Ukážu vám tady všechny svoje FAILy. Slibuji. Takže jestli máte chvíli, scrollujte dolů, vážený čtenáři.

Jo, osedlat si llamu, to není dobrý nápad lidi. Nevšímejte si těch nožiček, jsou naprosto strašné >_<

A teď milí čtenáři, pište do komentářů, rozhodněte: Kdo je podle vás větší llama? Stickman, nebo ta llama? :D

Tohle je vyloženě jen taková blbost typu "půl hodiny vysím ve vzduchu než mi dojde že bych měl stát nohama na zemi"

Ale líbí se mi jak ten panáček kope. Tak proč to sem nedat?

Všimnětě si prosím nápisu "Oh"! Toho slona jsem nědělala já. Ten už tam byl. A pěkně stickmana knockoutoval.

Zkouška něčeho s pozadím. Pojmenovala jsem to "log" nebo "bug" :D Varování: Za chvíli vás z toho začne bolet hlava.

Příliš těžký? Balón ho už holt neunese. Ta žárovička a balón, a ta hlava v balónu co není vidět je kopírájt bý mý. Jasný?

Jinak se mi to líbí asi nejvíc. Co vám?

Na Lindino kulturní okénko kašlu. Jo a teď Challange: Stačí jediný pozitivní komentář a budu pokračovat. Ne, tohle není vydírání. A asi budu pokračovat i tak, ale potřebuji pozitivní motivaci, páč takhle si připadám jako kdybych mluvila sama se sebou. Jo a jak se líbí úžasný design? Je to tak trochu karikatura těch superpřeplácaných, kterých je všude plno. A courier new (písmo) prostě miluji <3

Homo homini vulpes.

Pro nelatináře člověk člověku liškou, Ha Ha Ha.

*Linda Teatime

*Good news everyone?

Mon, 12 Mar 2012 18:16:15 +0100

Mám pro vás dobrou zprávu, dejmetomu. Mám hotový komiks o Dominiku Bornovi, který je psycho a je epický, ale stejně asi zajímá jen CarolineDaEkberg... Jinak Born je ze specialistů na vraždu, je to policejní psycholog a má na starosti profilování. Komiks jsem dělala tuží, má sice trochu odfláknutá okýnka ale je to nejlepší co jsem kdy nakreslila... Bude vám to muset stačit. Jinak vím, že to tady trochu upadá, ale to je tím, že mám teď dost učení a tak podobně...

Mám k tomu i titulní obrázek, ale nechci ho fotit přes mobil, tak si budete muset počkat.

Jinak doufám, že jste zaregistrovali změnu přezdívky... napadla mě když jsem si vymýšlela jméno na skype, a potom podle toho ještě Karolína. Mimochodem dneska jsme měli projektový den, což bylo fajn, alespoň jsme nepsali zemák. S Violkou a Týnou jsme byly druhé v jedné takové hře "riskuj". Tématem dne byla mytologie, kterou mám ráda. Dozvěděla jsem se toho hodně o Severské mytologii, a s Káou jsme chtěli bojovatm ale Kája to nakonec nějak vzdala... :3

Dneska na plavání to bylo drsný, jedna taková příšerně otravná holka mě kopala do hlavy, tak sem ji předběhla a ona čuměla. Jo tak zatím ahoj, o kvalitě článku nepřemýšlejte... a musím končit, jdu dělat adventure mapu pro Karolínu, snad si ji zítra přijde zahrát...

LindaDaBorn

Plánovací Diář

Tue, 21 Feb 2012 17:18:00 +0100

Dne 19/2/2012

Projekt. Č.2 DESKTOP:

Kostra příběhu: [první verze]: Diana jede na prázdniny (možná i na delší dobu, mohla by ji umřít máma s tátou nebo tak něco) k tetě, která bydlí spolu s dcerou (insert cool name) sama ve velkém starém domě. Dianina sestřenka je samozřejmě divná, a tak se Diana rozhodne zabavit se nějak sama. Jednou špehuje sestřenku, až k velké díře ve starém dubu, kde je průchod do jiné země. Zemi vládne obrovská Harpyje, a utlačuje jiná mýtická zvířata (mluvící, aby to nebyla nuda) rasa Harpyjí je tedy nadřazená. Budou navštěvovat dejme tomu Leporemy (mimochodem, leporem- zajíc) až na to, že tahle rasa bude mít (ach, zacházím až moc do detailů!!) tetička odjede (třeba ke známé, to je fuk) a Diana s Flórou (nyní jsou kamarádky) se rozhodnou zůstat na tu dobu ve světe "uvnitř dubu" jenže nevědí, že harpyje se snaží zablokovat veškeré vchody z jiných světů, kvůli tomu aby nemohli obyvatelé pozvat armádu odjinud, a tak Diana s Flórou uvíznou v podivném světě. Zvířata jsou proti harpyjím příliš slabá, a jediný, kdo by jim mohl pomoci je bájná sfinga, žijící… (Někde úplně v háji, prostě aby to bylo dobrodružnější) potíž je v tom, že už několik desítek let spala, a neví nic o situaci. Zvířata která vniknou až k ni sežehne pohledem. Ale obyvatelé země mají malou naději, že by mohli vyslat Dianu s Flórou za ní. Vyhledají sfingu, cestou samozřejmě mraky dobrodružství apod.… a ta jim vysvětlí, že harpyje zabije pouze přímé sluneční světlo, ovšem potíž je v tom že v záhadné zemi mají jen měsíc. Proto harpyje vylákají až k posledním dvířkům která zbyla, a tím je zavraždí, osvobodí obyvatele, a sfinga bude vládnout tomuto světu, vrátí se samozřejmě akorát včas a teta jim vynadá, že zanedbali povinnosti nebo co. No a pak Diana odjíždí, klasické loučení a objímání.

"Drobné detaily":

1)Flóru nahradíme zřejmě Janem

2)Musím vymyslet ty obyvatele

3)Musím vymyslet název pro zemi

4)Musím vymyslet jak tam nalákat ty podělaný harpyje

Tím pádem, projekt na dnešek:

Charakteristika postav
Skeče (možná)
Více toho o té zemi
Možná i začátek už bych mohla zkusit

Dne 20/2/2012

CHARAKTERISTIKA POSTAV:

DIANA [hlavní postava]: Zvídavá, občas nesnesitelná, vůdčí tip, "horká hlava", spíše klukovský tip, podrývající autority, pomstychtivá, drzá apod.

Koníčky/zájmy? Ne :P No dobře. Čtení, ježdění na kole a na in-linech (sporty obecně) Poslouchání hudby.

Pozn.: Diana bydlela v paneláku, ale hrozně toužila po zvířeti, proto bude ráda, že se bude moct starat o Honzova napůl mýtického psa…

HONZA [vedlejší, ale poměrně důležitá postava]: Tichý a vzorný, prakticky opak Diany. Přemýšlivý, a klidný, vážný, ale i odvážný! Chytrý, což se občas hodí. Dobře vychází z druhými, ale člověk se mu musí dostat pod slupku… tichý a umírněný. (Shit, nemělo by to být obráceně? Ale who cares…)

Koníčky/zájmy? Kreslení (velký zájem)Fotografování.Čtení. Pozorování lidí. Hudební kroužek a jeho pes.

~Momentálně jdu pracovat na sketchích…

A pokračování téhož dne...

MÝTICKÉ BYTOSTI AKACIE

(A JINÉ POTVORY VYSKYTUJÍCÍ SE V PŘÍBĚHU)

LEPOREMOVÉ:Magická zvířata mírného charakteru žijící ve skupinách (tlupách) vedený nejstarším samcem. V podstatě jsou to béžoví zajíci, jen mají drobná a zakrnělá křídla na zádech (nepoužitelná) a někteří starší samci mají cosi jako vousy.

SFINGA:Odkaz na Egyptskou Sfingu, stoletá nestvůra s lidským obličejem a lvím tělem, velmi moudrá ale odtažitá. V podstatě má srdce z kamene, to je jediný pozůstatek po slavné soše, jinak mohou létat a jsou z masa a kostí. Milují hádanky a spí i několik staletí.

HARPYJE: Ptáci s lidskou hlavou, mohutnými pařáty, zpravidla rozcuchané černé vlasy a černé oči. Jsou vysoce inteligentní, pouze ženského pohlaví, kromě krále. Jsou to noční tvorové.

KERBEROSOVÉ: Pekelní psi, dnes už jednohlaví, říká se jim "Psohlavci" a každý hlídá jeden vchod do Akacie. V základní podobě mají černou srst a červené oči, dlouhý jazyk a ostré zuby. Ovšem mohou se přizpůsobit okolí, aby nebyli nápadní (V případě Zahrady vypadá jako německý ovčák)

DRAKOLETKY: Maličcí dráčci s rohy, plamínkem a výstupky na čele, v podstatě tělo vážky, hlava draka, až na to, že mají dračí ocas a nožky. Žijí u bažin. V podstatě neškodní, velmi agresivní.

MOŘSKÉ PANNY: Milá stvoření, napůl ženy s rybím ocasem, vlastní podmořská vyspělá civilizace, půvabné křehké ale rozhodně ne slabé! Jejich zpěv je pro ně největší zbraní, mají monarchii rozumí si s podmořskými zvířaty.

SALAMANDR: 0,5-1 m dlouhý ohnivý ještěr, zbarven vždycky teplými barvami, chrlí oheň, výrazný růžek na nose a dva na hlavě, ocas… Salamandři uctívají boha ohně, jsou často najímáni jako žoldnéři, oheň jim neublíží, voda ale může. Žijí jednotlivě, jsou to samotáři. Po smrti shoří a z jejich popela vzejde nový salamandr.

DÁLE TAKÉ: Létající ryby, Houbový národ, Vzdušní medvědi, Padlí andělé, Démoni, Motýli, Theopardi, vlkodlaci, grifinové, minotauři,krysy…

ROSTLINY, STROMY A TAK PODOBNĚ…

MASOŽRAVKA: Živí se většinou hmyzem, ale výjimečně může sníst i někoho z houbového národa nebo dokonce drakoletku či krysu! Velice nebezpečná, až několik m dlouhá z výrazným červeným květem.

STOMOPORT: Neboli vchod ze stromu do akácie. Jako kerberosové se Stromoprty maskují dle toho, kde se nacházejí, z vnější vypadají asi zhruba jako naše tisy.

ŽAHAVKY: Výskyt téměř všude, květ z obnažených plaménkových buněk, takže vypadá jakoby hořel. Velmi žahavé, pro některé živočichy smrtelné. Nicméně při správném použití má léčivé účinky.

ZBROJOVNÍK: Strom z velmi tvrdým dřevem, téměř tvrdším než železo, ideální na výrobu brnění, nehořlavé. Bohužel strom je velmi velmi vzácný. Barvu má tmavohnědou až šedou.

HOUBY: Chcete si pochutnat na houbách? To máte asi smůlu, protože je většinou obývá mikroskopický houbový národ. Má v nich prakticky celou kolonii, i s náměstím apod. …

TAK MÁM UŽ ZAČÍT PSÁT? ODPOVĚĎ: ROZHODNOPÁDĚ!