Píše

*Poslední sen kapitola II.

2. února 2011 v 17:15 | *Ona
Autobus stihla jen tak tak. Sedla si na své obvykle místo u okna, a vyhlížela svou kamarádku. Nikde ji však nezahlédla. Položila si hlavu do dlaní. Najednou autobus zastavil a do dveří vstoupila dívka. Byla drobná, bílé vlasy až po pas a světle modré hypnotické oči. Byla bledá jako stěna- zřejmě Albínka. Kráčela se vztyčenou hlavou přímo k ní. Laře se rozklepala kolena. "Ahoj, jsi tu nová?" zeptala se opatrně. Dívka neodpověděla, jen Laru zpražila pohledem. Lara si položila ruce na kolena a dlouze se zadívala z okna. Je divná… pomyslela si."Já jsem Nikké" promluvila dívka nečekaně. "A ty jsi Lara" zamumlala. Jako by byla z jiného světa…z jejich myšlenek ji vytrhl až Tom. "A vystupovat bude kdo?" zazubil se. "No jo už jdu…" vůbec nic nebyla schopná něco vnímat. Jen tu novou holku. Jako by ji od někud znala…
Vyšla jsem z autobusu, a rozeběhla jsem se ke školní budově. Dnes vypadala škola neobyčejně odpudivě. Šedou popraskanou počmáranou zeď lemovala řada stromů. Všechny zarovnané do jedné řady. Člověka až zamrazilo, když šel po tmavých a studených chodbách. Ale dnes bylo všechno mnohem horší. Ve vzduchu bylo cítit, že se něco stane…
Po obědě jsem chtěla jít s kamarádkou na hřiště. Nepřišla. Seděla jsem na lavičce a klepala jsem se jako osika, když v tom se objevila Nikké."Musíš mi pomoct." Řekla. "S čím proboha?" Lara se na ni nechápavě podívala.
"Nechci to probírat zrovna tady!" ušklíbla se. A už ji táhla ke staré lípě, co stála na konci hřiště.
"Vylez nahoru." Vybídla Laru.
Lara snaživě ručkovala a zachytávala se spletitých větví stromu. Když vylezla na poslední větev podívala se dolů.
"Ta lípa zespoda rozhodně tak vysoce nevypadala!" namítla.
Nikké se na Laru pobaveně podívala. "A to má být Litera nižší než ostatní stromy?"
"Litera?" pomyslela si Lara, ale nahlas neřekla nic. Ale Nikké jako by četla její myšlenky. "Litera je posvátná lípa, strom moudrosti." Lara pokrčila rameny. "Ale vážně ta lípa…" "Litera!" opravila ji Nikké. "Litera…" hlesla Lara. "Hele, už se o tom nebudeme bavit…" kývla jsem. Chvíli jsem mlčky zírala dolů. Jako by se země pořád vzdalovala…"
"Víš, já nejsem odsuď." Promluvila náhle Nikké.
"Samozřejmě, jsi z jiného města." Odpověděla Lara.
"Ne Laro. Já jsem z jiné planety."
Lara vytřeštila oči. Hlavou se ji honilo tisíce myšlenek. Nedokázala ze sebe dostat větu.
"Ty jsi… žiješ…no…ty jsi…ufon?" Lara se cítila hrozně trapně.
"V podstatě ano, ale jak vidíš, zelená tykadélka nemám."
Lara se pokusila usmát. "Ale proč jsi na zemi,a co ode mě chceš?"

*Poslední sen kapitola I.

3. ledna 2011 v 15:00 | *Ona
Jednou jsem se rozhodla přečíst si všechny svoje povídky. Od nejstarších až po soudobé. A bylo mi skoro líto, že teď žádnou nepíšu. A navíc jsem měla (a pořád ještě mám) ruku v sádře, a kreslit mi moc nešlo. A tak jsem se jeden večer rozhodla věnovat psaní povídky.
Upřímně, je divná. Hlavní hrdinkou je Lara, naprosto obyčejná dívka, které se v jediný den změní život. Neméně důležitou postavou je pak hrůzu budící albínka Nikké, s plamenným pohledem straníc se všem s výjimkou Lary. Souvisí nějak Nikké s jejími sny, mučivými a zdánlivě realistickými nočními můrami? Kde je její kamarádka? Vše se dozvíte v nové povídce poslední sen. Příjemné počtení!
BTW: Pokud se vám příběh zdá divný, možná až šílený, mohu vás ujistit, že je to záměr.


KAPITOLA PRVNÍ: DUHA ZA OKNEM

Lampa, která byla posledním zdrojem světla v místnosti zhasla. V pokoji se rozhostila tma. Černočerná neproniknutelná tma. Lara si schovala ruce pod peřinu. Zadržela dech. Za žádnou cenu nesmí usnout. Nebo ji to potká znova. A už by se taky nemusela probudit…
Náhle se ocitla ve velmi zvláštní místnosti. Nevěděla vůbec proč- a co hůř- nedokázala rozpoznat sen od reality. Dřepla si bezradně do kouta. (Tedy, alespoň doufala, že je to kout,a že místnost není větší než se zdá). Kolem ni se rozprostírala tma, jediné co viděla bylo okno, ze kterého vycházelo ostré fialové světlo. Vydat se k němu bude určitě hodně riskantní,ale přece tu nebude jen tak sedět. Jakmile se přiblížila, světlo změnilo barvu. Teď svítilo zeleně. Barva záře v okně se zanedlouho znovu změnila. Lara udiveně pozorovala, jak se před ní střídají všechny barvy duhy. Co je asi tam venku? Když měla Lara okno na dosah, okno se náhle prudce zavřelo, a místnost potemněla úplně. Už ji nezbývalo nic jiného, než se pokusit zjistit něco alespoň pomocí hmatu. Hned při prvním pokusu spadla. Podepřela si rukama obličej, a zjistila něco hrozného-oči nebyly na svém obvyklém místě. Co když úplně oslepla? Je to sen nebo realita?
Náhle začala rozeznávat všechno v místnosti. Viděla. Ale čím? Oči ji přece chybí. Bylo to jako vnitřní zrak. Netušila jak ho může ovládat, prostě jen viděla. Začala se potit. Náhle se před ní objevila postava s baterkou. Vnitřní zrak ji vykreslil obraz. Byla to dívka ve věku asi třinácti let. Byla bledá jako stěna. Měla ledově modré
Oči a dlouhé plavé vlasy spletené do copu ji sahaly až po pas.  Naváděla ji někam nahoru. Tam je, ale přece strop! Šla stále nahoru, ani nevěděla jak. Najednou ji to napadlo: Co ví? Ví, že tam je okno. Vnitřním zrakem taky viděla obrysy něčeho čtvercového. Předpokládala, že to bude kus nábytku. Ale co když ne? Co když to jediné, co si myslela, že v tomhle divném… snu ví, není pravda? Je to něco z oknem, a beze stropu. To může být cokoli. A co když to ani neexistuje?
Nicméně stále šla nahoru, výš a výš, až se ocitla v jiné místnosti. Světlo tam svítilo a to v čem ležela byla její postel. Podařilo se ji vrátit, ale při pomyšlení, že by tam měla jít znova ji zamrazilo.
"Laro, vstávej,přijdeš pozdě do školy!" Lara něco zamumlala, a převalila se na druhý bok.
Po nekonečně dlouhých pokusech se ji podařilo vstát. Přijde pozdě do školy! Rychle do sebe naházela snídani, oblékla se a vyběhla ven. Sněžilo. Přitáhla si kabát úplně k sobě a pospíchala na zastávku…

*Barokní

26. října 2010 v 15:39 | *Ona
Rozevláté šaty přepychové
a luxusní dřeva mahagonové.
V pohybu jsou obrazy i sochy
a příliš přezdobené plochy.

Těžké nařasené šaty,
zde ukáže se, kdo jest bohatý!
Tohle vše je baroko, 
je to pastva pro oko!

*Jedna podzimní

11. října 2010 v 15:46 | *Ona

LÉTO POMALU KONČÍ,
SLUNCE POHASÍNÁ,
A PROTOŽE SE ZEMĚ TOČÍ,
PŘICHÁZÍ TUHÁ ZIMA.

Z POSLEDNÍCH SIL SLUNCE HŘEJE,
ZE STROMŮ LISTY PADAJÍ,
ACH, BOŽE, CO SE TO DĚJE?
PROČ PÁR CHVIL NEPOČKAJÍ?

JÁ CHCI SI JEŠTĚ LÉTA UŽÍT,
CHCI VYCHUTNÁVAT PAPRSKY,
TAK PROSÍM, NENECH MĚ SOUŽIT,
JÁ ZKRÁTKA LÉTO JEŠTĚ CHCI!

MÉ PŘÁNÍ BYLO VYSLYŠENO,
SLUNCE HŘEJE ZE VŠECH SIL,
VŠUDE JE LÍSTKŮ ROZTROUŠENO,
LÉTO, POČKEJ JEN PÁR CHVIL.

*Co znamená S.S. v kalendáři?

22. září 2010 v 14:42 | *Ona

žirafa
Budík neúprosně začal zvonit. Kája vstala zastavila ho a šla se podívat k oknu. Venku poletovaly vločky, a na ulici ležel bílý poprašek, sníh. "Sníh, sníh je tu!" výskala Kája.
Kája, přestože už chodila do osmé třídy, sníh nadevše milovala. Ve spěchu se ještě mrkla do kalendáře. Hm.. "28.9. S.S. Co to asi znamená?
Chvilku přecházela po pokoji, a pak vzhlédla k hodinám, co vysely nad stolem. Pět hodin... musí vyvenčit Boba, a pak jít do školy. Do té zatracené školy. Vůbec se ji tam nechtělo. "Bobe? Boo-bee!" malý chundelatý pejsek nebyl k nalezení. Nebyl v boudě, v chodbičce ani na gauči. Nebyl ani v ložnici, kde spokojeně podřimovali táta s mámou.
"To je divné.. v tuhle dobu už se vždy chystávali do práce.." pomyslela si Kája.
"Kde by jen mohl ten Bob být?"
Pomyslela si Kája. Pak vrhla pohled na hromadu čerstvě vypraných ponožek. "Bobe, ty uličníku!" Bob byl zavrtaný někde vespodu a okusoval zrovna Kájinu oblíbenou ponožku. Kája si povzdechla a ponožku rázným pohybem ruky hodila směrem ke koši. Minula. Bob se rozběhl k ponožce a začal ji tahat po celém pokoji. 
"Bobe, dej to sem, šup!" Prosila Kája. Ale už bylo pozdě. Bob ponožku rozkousal,tak, že z ní zbyly jen cáry hadrů. "Tak pojď, rošťáku!" řekla teď už o něco přátelštějším tónem Kája, a pohladila Boba po hlavě. Co si vzít na sebe.. Kája se rozhodla pro triko s potiskem motýla. Bylo to její oblíbené triko, celé černé, s bílými korálky.
"Tak jdeme Bobe!" zavelela Kája a mírně Boba postrčila ven ze dveří.
Ach bože, venku je tak krásně a já budu trčet ve škole?" v tu chvíli napadl Káju ďábelský plán. "Já tam nepůjdu!" Začala si spokojeně hvízdat a zamířila s Bobem do parku.
Když procházeli bránou, měla takový divný pocit v břiše. Jako kdyby ji tam mrazilo. A pak pořád nemohla z hlavy dostat větu "28.9. S.S."
Kája měla spoustu nápadů, jak dne využít. Bude se válet ve sněhu. Nebo půjde ke své stromové skrýši.. ach. "Víš co, Bobe? Já tě tu teď uvážu, za chvíli jsem zpátky, Jo?" řekla Kája a utáhla smyčku na vodítku, které přivázala kolem lampy, a hupsla do sněhu. Ležela na zádech a dělala andělíčky. "Ach.." pomyslela si. "To je krása!" ovšem jako malá hlodavá potvora ji v mozku pořád něco opakovalo: "Jsi záškolák. Přijde na to máma.. co tomu asi řekne?" Kája se snažila ty myšlenky zaplašit, ale nešlo to. Zvedla se, oprášila si sníh z bundy a odvázala Boba. "Takhle to dál nejde. Přece jenom do té školy půjdu." Pomyslela si Kája a vyrazila k východu z parku.
"Panebože, už je osm!" Kája letěla k bráně, ale najednou uviděla svojí důvěrně známou osobu. Vyrazilo ji to dech. Ta osoba byla paní učitelka Dvořáková! Rychle se schovala i s Bobem za keř. "Co tu dělá? Možná je nemocná a chybí. Anebo se i ona opozdila. Kdyby mě tu takhle viděla.. nechci ani domyslet, co by se stalo.
Kája zavřela oči. Ani se nepohnula. "Karolíno? Karolíno Sládková? Smím se zeptat před kým se tu schováváte?" Kája se začervenala. "Já.. já, omlouvám se. Já.. musím spěchat do školy!" vykoktala ze sebe něco Kája a dala se na odchod. "Do školy?" zopakovala udiveně paní Dvořáková. "Do školy? Dneska?" Káje spadla brada. "No, jistě, že dneska." Řekla teď už o něco odvážněji Kája. "Slečno Sládková, dneska je, ale státní svátek. Co si myslíte, že znamenají ty dvě eska v kalendáři?"

*I ♥ MY BLOG

16. září 2010 v 17:59 | *Ona

lala

Jak jistě víte,
přestěhovala jsem se z blogu lynxlynxanda [link]
Dá se to těžko pochopit, ale nešlo to jinak. Zkrátka ne.
Ať už čtete tento článek na lynxlynxandě, nebo na Orange-fox je to tak. Smazat blog by byla hloupost. Co když se vrátím? Chci to jen vyzkoušet, a pak se rozhodnu. Zní to hloupě, ale pomalu by bude jedenáct a od té doby, doby před deseti měsíci, kdy jsem se rozhodla založit autorský blog, jsem se hodně změnila.
Možná jsem perfekcionalista.. asi ano. Jde mi o to mít blog co nejlepší, ale rozhodně ne o to přijít o stále čtenáře. Začít znovu je.. úžasný pocit. Ovšem bála jsem se přijít o vás. O čtenáře. Blogpost je jen pro registrované, a mám pocit, že kromě Mrs. Koki tam nikdo není...
A teď.. jiný blog na blog.cz. Proč ne?
A i kdybych se rozhodla definitivně se na Orange-fox přestěhovat, starý blog si nesmažu. 
"Možná je to všechno úlet, a já se jednoho krásného dne probudím.."
Ajk, a nebo taky ne. 
Možná by vás zajímalo.. jak to bude s Ametystou. Mno.. vypadá to bledě. Buď bude mít svůj vlastní blog, bude jen na mém DA anebo.. anebo se vrátím, že?
Bože, proč to pořád říkám, to je tak převatné? ^-^
A  pak.. jestli se dostanu na Gympl, stejně na blog nebudu mít čas, tak co řešit? Jak dlouho mi asi Orange-fox vydrží? Bůhví..
K obrázku: Námořnický něcojako chibík. Možná se objeví v desingu.. možná budou prasata létat, že?
*Přemýšlím nad novým desingem. A téma? Námořnictví! 
*Docela se mi líbí názvy rubrik. (A vám?)
*Perlička: Tenhle blog byl založen už v červnu. Opustila jsem ho, a..
*Hodlám napsat článek na T.T.
*Plánuju maskota tohoto blogu.
PS: Miluju Futuramu! ♥
PPS: Ace of Base 4Ever!♥♥
PPPS: Miluju..ale to je tajné! ♥♥♥
 
 

Reklama