Píše

Hrdina

20. října 2013 v 20:22 | Linda Teatime
Skoro by se hodilo tenhle článek přiřadit k tématu týdne- k prokrastinaci. Ta je totiž důvodem, proč jsem sem už hooodně dlouho nenapsala ani řádek. A možna zase hodně dlouho ani nenapíšu. Ale přidat jsem povídku pomocí ctrl+c a ctrl+v není skoro žádná práce, když už je napsaná. Byla vytvořena mnou na kroužku tvůrčího psaní u mě ve škole, na téma "hrdina". Je to jediná moje povídka, se kterou jsem momentálně celkem spokojená. Nuže, tady je:

U tabule s výsledky byl jako vždycky nával. Jonáš měl pocit, jako kdyby se tam v jednu chvíli seběhl celý tábor. On sám se šel na pořadník podívat spíš ze zvyku. Stejně věděl, kolikátý skončil. Nikdy tomu nebylo jinak. Vida, fronta se pohnula. Kluci odběhli do stanů, a nyní se u rozpisů mačkal hlouček holek. Je tam? Zpočátku ji neviděl, ale měl pocit, jako by na chvilku zahlédl její dlouhé blonďaté vlasy. Povzdechl si. Někdo jako on nemá právo ani myslet na takovou dívku.
"Hádejte holky, kdo je poslední?" vypískla pobaveně jedna z holek. "Přece Jonáš!" všechny naráz vyprskly smíchy. "Ten je fakt marnej."

Jonáš se upřeně díval na výsledkovou listinu. Jako by očima mohl změnit pořadí, a přesunout se alespoň o pár příček výš. Bez výsledku. Bylo mu z toho do pláče. Najednou mu někdo důrazně poklepal na rameno.
"Hele Šneku, koukej se vodsaď pakovat, jo? Stejně seš furt poslední, tak co na to tak vejráš?" Jonáš pokorně poodstoupil. Ten hlas patřil Adamovi- nejoblíbenějšímu klukovi z tábora. Všechny závody vždycky vyhrál, ve sportu byl eso. Holky po něm šílely a kluci chtěli být jako on. Nemohl se od Jonáše více lišit. "Šneku, slyšel sem, že prej dělaj sázky vo umístění v dnešní bojovce. A víš, jakej máš kurz? Jedna ku milionu! Ha ha ha." Bolelo to. A to byl dnes Adam ještě docela citlivý, mnohdy byly jeho poznámky mnohem jízlivější. Jonáš se neohlížel a beze slova se rozběhl ke stanu. Tedy, pokud se ten pohyb dal vůbec nazvat během.
***
"Je všechno jasné?" zeptal se hlavní vedoucí. "Pro jistotu zopakuji pravidla. Vybíhat budete po minutě, poběžíte podle fáborků. Bude to takový okruh, přes severní les kolem rybníka až ke kostelu, a potom zpátky do tábora. Doufám, že všichni máte v pořádku baterky?" Několik dětí na souhlas zablikalo. "Výborně. První poběží nejmladší děti, ty mají dnes večerku výjimečně posunutou na desátou hodinu. Vybíhá Bílková, připraví se Dvořáková…"
Jonáš netrpělivě čekal, až na něj přijde řada. Měsíc už stál vysoko na obloze, a na louce u tábora stálo už jen pár kluků.
***
Adam nasadil svižné tempo. Startoval sice až po Jonášovi, ale snadno ho předběhl, a s ním i spoustu dalších kluků. Nikdo se mu nevyrovnal. Jako blesk kličkoval mezi stromy. Zrovna když zahlédl na jedli další fáborek, uslyšel odněkud zezdola tiché volání o pomoc. "Co se děje?" zeptal se nejistě. Ten hlas ho trošku ho to vyděsil, ale nikdy by to nepřiznal. "To jsem já, Magda, tady dole!" Magda… přemýšlel Adam. Byla to jedna z nejmladších dívek v táboře, sestra jednoho z jeho kamarádů. Posvítil baterkou na zem. Magda ležela na zemi, nohu zkroucenou pod sebou a plakala. "Nemůžu vsát! Prosím pomoc mi, Adame! Odnes mě na zdravotku, sama tam nedojdu!"

Uvažoval. Bylo mu líto nechávat ji samotnou v lese, ale neměl na vybranou. Chce přece vyhrát, a už tak se dost zdržel tím, že si s ní povídal. "Víš co, Magdo? Hned jak doběhnu závod, někomu to řeknu, a oni pro tebe přijdou jo? Tak promiň. A počkej tady na mě, nikam nechoď!" A už pádil lesem pryč.
***
Jonáš se pokoušel utíkat, ale stěží popadal dech. Přešel do chůze ještě dřív, než dosáhl okraje lesa. Se svojí silnou krátkozrakostí na fáborky ve tmě sotva viděl, tak jen bloudil bezcílně po lese. Kužel světla baterky najednou osvítil něco fialového. Fáborek. Srdce mu poskočilo. "Přece jen jdu dobře! Mám ještě nějakou šanci na to, že neskončím poslední!" rozhodl se, že trochu přidá do kroku, když tu najednou uslyšel tenký hlásek. "Pomoc mi prosím!" Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Asi padesát metrů od něj ležela na zemi schoulená nějaká malá holka.

"Copak se ti stalo?" otázal se, jak nejcitlivěji uměl. "Já… já… běžela jsem, a pak jsem upadla…zakopla jsem o větev. Hrozně to bolí, pomoc mi prosím!" Jonáš si kleknul na zem vedle dívky. Jednu nohu měla úplně zkroucenou. "To bude asi zlomenina. Musíš s tím hned za doktorkou." konstatoval. "Jenže já se nemůžu hýbat!" teď už se doopravdy rozbrečela. Slzičky ji tekly po tváři. Jonáš najednou věděl, co musí udělat. "Víš co, já tě na zdravotku odnesu!" "Ale to pak přeci skončíš úplně poslední!" divila se holčička. "Tak ať. Stejně by to nedopadlo jinak." Opatrně ji vzal do náruče. Nemohlo ji být víc než šest, takže byla lehká jako pírko. "Budeš mi hezky svítit baterkou, dobře? Já ji nemám kde držet. Tak na."

Obyčejně by Jonášovi trvalo nejméně půl hodiny, než by se dostal zpět do tábora, ale cítil velkou zodpovědnost. Věděl, že ji musí dostat za doktorkou co nejdříve. Sám se tomu divil, ale už za dvacet minut stanul na prahu lékařské ordinace. Naštěstí doktorku ještě zastihl, zrovna si chtěla jít lehnout. "Jonáši? Ty bys ale měl být na závodech ne? A kdopak to je, to je přece Magda Horáčková! Ale co to má chudinka s nohou?" málem by ho nepustila ke slovu. "Víte paní doktorko, našel jsem ji v lese. Říkala, že se nemůže hnout, tak jsem si řekl, že by bylo lepší…" Jonáš nevěděl, co má říct. "Udělals dobře. Vypadá to pěkně vážně, myslím, že bude muset do nemocnice. Ale co bojovka? Víš co, počkej tu se mnou, stejně už nemá cenu vybíhat znova. Já se teď musím kouknout na naší malou pacientku…"

Nazítří byla kolem tabule výsledků zase velká tlačenice. Jonáš sám nevěděl, proč se jde dívat na výsledky. Stejně byl zase poslední. Uviděl Adamovy kamarády. Nejspíš se mu jdou zase vysmát. "Podívej, Šneku, teda Jonáši." začal jeden. "Chtěl bych ti poděkovat, že si pomoh mojí ségře. Bude mít sádru, ale ne na dlouho. Děkuju ti, fakt." Jonáš jen nevěřícně zíral. Přemýšlel nad tím, co mu právě řekl jeden z nejoblíbenějších kluků z tábora. Pocítil pýchu. "V pohodě. Rádo se stalo."
"Jéééé!" ozvalo se odněkud za ním. "Podívejte se, jakej je skromnej!" Otočil se, a za ním stály holky, které se mu ještě včera pošklebovaly. "Podepíšeš se mi na tričko? Nakreslíš mi něco do památníčku? Zatancuješ si se mnou na závěrečný diskotéce?"

Najednou uviděl mezi všemi těmi dívkami jednu, která stála opodál, bloňďaté prameny ji padaly do čela. Jonáš se protlačil davem až k ní. Usmála se na něj. "Nejdeš se se mnou podívat, co je dnes k obědu?" zeptala se ho, a naklonila hlavu trošku na stranu. "Ani nevíš jak rád."

Pravý hrdina je podle mě ten, kdo to dočetl až do konce. ;) Snad se líbila.

Nezodpovězená

6. dubna 2013 v 20:47 | Linda Teatime
Milí občasní čtenáři, já, občasná pisatelka tohoto blogu vám slavnostně oznamuji, že se zde po dlouhých měsících objevuje nový článek- tedy spíše básnička. Je strašně krátká, ale výstižná. Nazvala jsem ji Nezodpovězená. Je jí už nějaký ten pátek, takže tak úplně neplatí. I tak si ale myslím, že by byla škoda nepublikovat ji. (Bože, teď určitě zním strašně namyšleně!)

Co s růží, když je otrhaná?
Co s láskou, když je jednostranná?
Co se zemí bez nebe?
Co s životem bez tebe?

Takhle na počítači to vypadá ještě mnohem, mnohem kratší. Je zvláštní, jak snadné je srhnout rok do čtyř veršíků. Myslím, že na noční básničku je to ještě přijatelné. Svá dílka totiž rozděluji podle míst a situací, kde mě napadají. Jednoznačně vedou sprchové básně a v těsném závěsu za nimi básně hudební (na motivy písniček- například Depper still). Pak je dlouhá pomlka a pak jsou tu básně venkovní a nakonec- posledním místem kam za mnou chodí múza je postel v noci ;). Naposledy jsem v noci vymyslela básničku o Malém míčku. To mi bylo asi šest. Myslím, že to bylo nějak takhle...

Do dáli, do dáli,
malý míček se kutálí
Přes hory, přes doly,
až do malé stodoly.

Kohoutek a slepička,
mají rádi zrníčka,
ten míček se ale spletl,
chtěl si koupit nový svetr.

Švadlena má jehlu, nit,
jen si míčku svetr chyť!

Můžete posoudit která z těch dvou je lepší. Alespoň vidíte, že záleží na kvalitě a ne na kvantitě. Mimochodem tak dobře si tu básničku pamatuju, protože ji mám zapsanou v jednom sešitku co jsem nedávno našla. Byla to asi moje první "opravdová" básnička. ;) V obou případech buťte prosím shovívaví.
Porovnávat můžete v komentářích!

PS: Vím, že se to zrovna nesluší, ale... co říkáte na nový kabátek? Dělala jsem ho v rámci učení se na písemku z němčiny.
;)

Za to ti patří dík...

4. ledna 2013 v 16:03 | Linda Teatime
Úkol na sloh podle češtinářské olympiády. Co si o tom myslíte? Ráda bych to věděla, protože mám strach, že se to češtinářce nebude líbit a nechce se mi to celé přepisovat zbytečně. Je to až moc divné a nepochopitelné? Mám zkoušet dál? Potřebuju vaši POMOC. Předem děkuji, Linda Teatime ^(°-o-°)^ << To má být liška

"Ráda bych vám poděkovala, pane." ozvala se Markéta potichu. "Opravdu jste mě toho spoustu naučil. O umění, i o životě, mistře. Ráda bych vám poděkovala. Vždycky když mi bylo smutno, když jsem byla zmatená, když jsem začala pochybovat o světě a o svém životě, podívala jsem se na váš obraz, a ten mi dodal potřebnou sílu i odvahu." Markéta stydlivě sklopila zrak. "Vždycky jsem si moc přála umět kreslit jako vy… zachytit na plátně lidi i jejich starosti a strasti. Jejich problémy i jejich tajná přání. Zachytit na plátně… svět." dívka se chvilku odmlčela, a pak tiše pokračovala: "Nikdy jsem nebyla v životě opravdu šťastná, a proto jsem ráda hledala štěstí ve vašich obrazech. Pouze v jejich blízkosti jsem se cítila sama sebou. Kdybych si však ze všech vašich obrazů, ze všech vašich mistrovských děl měla vybrat jen jediný obraz, který mě nejvíce oslovil, byla by to určitě Půlnoční hodina. Víte, na tom obrazu je něco zvláštně magického, něco tajemného, ale zároveň něco důvěrně známého. Vy mi rozumíte, viďte?" ptala se Markéta s nadějí v hlase. "No jistě, že mi rozumíte. Vždyť jste autorem. Jakpak byste mohl nerozumět svým obrazům?" Markéta si nervózně odkašlala a pak pokračovala, už trochu hlasitěji. "Víte, ta dívka na tom obraze se tváří moc smutně. Vždycky jsem přemýšlela co ji asi trápí... možná láska, možná zklamání. Nebo něco docela jiného, mistře? Nebudu Vás ale zdržovat ve vaší úžasné práci. Já jen, že jsem Vás ráda poznala. A za ty obrazy, za to ti patří dík…Marku."
Markéta se dlouho dívala na muže v dlouhém šedém kabátě, jak se vrací temnou ulicí a nese si v podpaží svá plátna. Chtěla za ním běžet, a všechno mu říct, opravdu chtěla, ale nenašla odvahu…

Šachovnice

23. prosince 2012 v 18:35 | Linda Teatime
ŠACHOVNICE

Jsem jen pouhým pěšákem
na šachovnici bohů
těžko odhadovat
kdo řídí můj osud

Život vidím černobíle
můžu jít jen o políčko před sebe
a stejně se nehnu z místa,
ne bez tebe

Kůň chodí vždy do eL
a tam kde se se střelcem kříží
je ohnisko lásky
kde neplatí žádné zákony

Někomu to přijde vtipné,
ale mě to přijde zvrácené
ošemetné situace
jako z předpotopního sitcomu
ubíjí moji duši.

Tahle partie
je už dávno ztracená
tak proč se dáma dál tak snaží
zachránit si svou bídnou kůži?

Nepřítel vidí
vždy o pár tahů dopředu
a zpět se nikdy neohlíží
když přešlapuje mrtvé.

Tak teď jsem úšpěšně porušila téměř všechny pravidla o básních, ale lepší je psát co máš na srdci, a to se mnohdy rýmy zachytit nedá. Nikomu jinému to zřejmě nedává smysl, ale mě ano a možná ještě lidem co mě znají. K třetímu odstavci: dejmetomu že jsem ve znamení střelec a nejen moje jméno začíná na eL. Snad se vám báseň (nebo spíše rychlý výlev zformovaný do veršů) líbila. Jsem zpět, i když jen na chvilku!

Deeper still

22. října 2012 v 20:28 | Linda Teatime

Nořím se hlouběji a hlouběji,
ztrácím půdu pod sebou
a stejně tak i naději,
na to být zas s tebou.
V mysli mé vídávám
tvůj portrét každý den,
sama sebe nehlídám
a tiše pláču jen.
Propasti jsem na kraji
a už se řítím dolů,
přesto doufám potají,
že budeme spolu.
Jsem troska, já to vím,
těžko vzdávám se tě však,
vždyť já tě už nespatřím,
nebude žádné pak.
Nořím se hlouběji a hlouběji,
deeper still,
přiznávám se raději,
už nezbývá mi sil.

Básnička-rychlovka, deset až patnáct minut. I když to možná na první pohled vypadá přesvědčivě, nic takového teď naštěstí necítím, ale už jsem se s tím setkala. Než kluci mi spíš dělají starosti známky. Básnička je psána podle písničky od mé (momentálně) nejoblíbenější kapely- INFENRAL. Písnička se jmenuje stejně, Deeper still. Proto se v básničce objevuje angličtina, kterou jinak v českých textech nevidím moc ráda.
Jsem ráda za každý komentář, ale obzvláště za konstruktivní kritiku. ;)

Světochodec: Světlo ve tmách

20. července 2012 v 10:30 | Linda Teatime

Předchozí díl ~ Další díl

Artur poklimbával v obří stromové dutině, vysoko nad zemí. Tam měli totiž se Sam svůj provizorní úkryt, úkryt před všemi těmi strašnými stvůrami, co se každou noc kolem potulují a prahnou po jediném: po jídle. Zde, vysoko nad zemí se Artur cítil nejbezpečněji, což bylo dost paradoxní, neb měl, co si tak pamatoval, odjakživa hrozný strach z výšek.
Sam občas jejich dutinu k večeru opouštěla, jako třeba dnes. Arturovi nikdy neřekla proč, prostě jen zmizela a pak se zase ráno vrátila. Artovi to už začínalo dělat starosti, a tak se rozhodl, že se po ní poohlédne. Bylo to velmi riskantní rozhodnutí, protože na rozdíl od Sam v téhle černočerné tmě neviděl bez louče ani na krok, a navíc v životě s nikým nebo s ničím nebojoval. Jediné, co mu mohlo posloužit, jako zbraň byl švýcarský nožík, který ale v druhém světě nosil sebou spíše kvůli otevírání plechovek než kvůli obraně.
"Jen klid!" snažil se poručit svému srdci, co mu divoce bylo v hrudi. "Klid, copak mám méně odvahy než ta holka?"
To, že má méně odvahy než Samantha, by si z pochopitelných důvodů nikdy nepřipustil, a proto raději hned vyrazil vstříc noci. Louč držel pevně v levé ruce, a pravou rukou se přichytával provazového žebříku, který představoval jedinou cestu z dutiny dolů, když nepočítáme pád.
Když po několika málo minutách Art konečně stanul nohama na pevné zemi, oddechl si. Ale odvaha ho za chvíli opustila, protože zpoza keře, který byl částečně osvětlený jeho loučí se ozývalo temné vrčení…
Art přemýšlel, co má dělat. Jeho životní styl vůbec nebyl k takovým situacím uzpůsoben. Jeho největším adrenalinovým zážitkem byl do této chvíle jeden prudký tobogán na malém koupališti. A teď stál téměř tváří v tvář smrti.
Jediné, co ze sebe dostal, byl zoufalý prosebný výkřik: "Samantho!"
Šelma se neslyšně vynořila ze křoví a začala kolem Artura pomalu kroužit. Byla blíž a blíž, tak blízko, že už Artur téměř cítil její dech na svém těle. Hrůzou se nemohl ani pohnout. Že by to tentokrát vážně byla jeho poslední hodinka? Artur zaregistroval nepatrný pohyb kdesi za ním. Neodvažoval se otočit. Najednou před něj cosi skočilo, tak ladně jak to jen šlo. Jediným zasyčením to zahnalo obrovskou šelmu zpět do křoví. "Skvěle!" pomyslel si Art. "Teď mě místo tamtoho sežere něco docela jiného!" Ale nezdálo se, že by na něj stvoření, co odehnalo šelmu chtělo nějak zaútočit. Naopak, vypadalo to, jako kdyby mu záměrně pomohlo. Vzal tedy louč a posvítil s ní někam před sebe.
To, co před sebou uviděl, ho nemálo překvapilo. Čekal nějakou ohromnou krvelačnou stvůru, ještě větší, než byla ta první. Ale před ním stálo zvířátko jen o něco málo větší, než kočka. Vlastně bylo kočce dost podobné, usoudil Art. Jediné, čím se od normální kočky lišilo, bylo zbarvení. Tato šelmička byla totiž černobíle proužkovaná, asi tak jako zebra. A vzadu se pyšně tyčily do výše hned dva ocásky: jeden byl celý černý a druhý, celý bílý, s ním zajímavě kontrastoval. Stvoření (má tomu říkat kočka?) se mu otřelo o zbytky jeho jeansů a tiše mňouklo. Art měl pocit, že to mňouknutí znělo skoro jako: "Saaam!"

Světochodec: Na poslední chvíli

11. července 2012 v 17:33 | Linda Teatime

Předchozí díl ~ Další díl

KAPITOLA DRUHÁ: NA POSLEDNÍ CHVÍLI
Pro ty kterým minulý díl unikl a nechtějí se k němu vracet: Artur se probudil neznámo kde, netušil jak se tam ocitl. Pamatoval si jen, že předtím jel ve vlaku za svou přítelkyní.
Bohužel usnul na velmi nebezpečném "laskavém mechu" který se ho snažil pohlit, a Artur už svůj boj pomalu vzdával... V předchozí kapitole jsme se taky dozvěděli o mladé dívce jménem Samantha, která už dlouho žije v nehostinném světě, kde se ocitl i Art, nicméně původně je také z jiného světa... (trochu zmatené, já vím, lepší by bylo kdybyste si radši přečetli předchozí kapitolu celou...)

Samantha zrovna hledala nějaký úkryt před jedovatou mlhou, která se lesem rychle šířila, když tu najednou zaslechla slabé volání o pomoc. Neváhala ani vteřinu a už běžela najít to zvíře či toho člověka, který je v tak zoufalé situaci, že křičí v Nekonečném lese, i když musí vědět, že křik přitahuje nejstrašnější ptáky v lese, křikložrouty rudozobé.
Za chvíli objevila na plácku pod stromem mladíka, který se svíjí pod porostem mladého laskavého mechu. "Zřejmě bude první obětí toho malého mechu." pomyslela si sarkasticky, ale pak zvítězila její dobrá stránka, ta která jí zůstala jako jediná památka na její domovský svět. Rychle vytáhla z pouzdra malou kudlu, a jediným máchnutím mech odřízla a tím i usmrtila. Mladík zamrkal, otevřel oči a začal si Samanthu zvědavě prohlížet.
"Ty jsi…taky z Francie?" otázal se jí opatrně muž. "Ne, ne, já tu tvojí Francii vůbec neznám, já pocházím ze světa Křišťálového měsíce." Samantha sama nevěděla, proč muži řekla pravdu. Většinou všem říkala, že se narodila v tomto světě, aby si zachránila kůži. Ale tenhle mladík byl tak zmatený… třeba je Francie nějaký jiný svět, svět který ještě neodhalil existenci jiných.
"Z Křišťálového měsíce? Tady je Křišťálový měsíc?" zeptal se. "Ne!" usmála se na něj Sam. "Tady je jiný svět. Temný víš? Křišťálový měsíc je má domovina, ale teď pobývám zde." Samantha věděla, že slovo "pobývám" je víc než jen nepřesné, ale nechtěla teď muže zatahovat do takové složité historie. "Aha, a tvé jméno? Já jsem Art." Řekl mladík a natáhl k Samantě svou pohublou ruku. Sam s rukou ale instinktivně uhnula, protože neznala zvyky z Arturova, tedy i z našeho světa. Pak se ale osmělila a váhavě mu podala i svou ruku, která měla trochu krémovou barvu. "Já jsem Samantha, pro přátele Sam." pípla. V duchu si pomyslela: pro přátele? O čem to proboha mluvím? Už dobrých deset let žiji naprosto odloučená od všech přátel, tak kde se ve mně bere ta náhlá důvěra?
Ale cizinec, tedy vlastně Artur, řekl jen: "Rád tě poznávám, Sam. Jsem taky cizinec, jako ty." Samantha se plaše usmála. V duchu se ale zaradovala: Možná mám skutečně přítele! Konečně nějaký světlý bod v této příšerné temnotě…
Dny plynuly a Artur si brzy zvykl na Saminu přítomnost i na divokou drsnou krajinu Nekonečného lesa. Poznával zvířata i rostliny, učil se přežívat, a sbližoval se se Samanthou čím dál tím víc. Často jí vyprávěl o kráse Francie, zejména pak Paříže, o Eiffelově věži a o svém životě. Ona mu pak na oplátku popisovala nádhernou rozmanitou krajinu Křišťálového měsíce. Vykládala mu o horkých písčitých pouštích, o skleněných mořích, kde je z hladiny vidět až na samotné dno, o lesech tak odlišných od Nekonečného lesa, o malebných osadách postavených většinou z diamantů kterých tam mají spousty zpevněných zlatavým bahnem a vystlaných měkoučkou trávou. O vodopádech které do jejího světa vtékaly neznámo odkud. O smaragdových vílách, divokých kočičích bojovnících a o rusalkách, které lákají pocestné do vody jen proto, aby jim mohly ukázat svůj nejvzácnější poklad.
Jednou to Artovi nedalo, a tak se Samanthy zeptal: "Proč ses tedy nevrátila zpátky, Sam?"
Samantha se na něj uraženě podívala. V jejích zelenkavých očích se teď zračilo opovržení.
"Myslíš, že jsem se o to už dávno nepokoušela? Myslíš, že bych se nevrátila, kdyby to šlo? Myslíš si snad, že v tomhle vězení," rozhodila rukama, aby mu ukázala, že tím míní celý tento svět "jsem dobrovolně a šťastná? Vůbec nic jsi nepochopil."
Když si však všimla Arturova výrazu, trochu se uklidnila. "Arte? Všechno… v pořádku?" zeptala se starostlivě.
"Nic není v pořádku! To se nedá vrátit zpět? To tu zůstanu až… nadosmrti? To už se nikdy nevrátím domů?" Artur byl rozhořčený. Jeho sen, sen o tom, že vezme Samanthu do rodné Francie, že ji ukáže Eiffelovku a dá jí ochutnat víno, o kterém tolik básnil se náhle rozplynul. Viděl, že to Sam zřejmě mrzí. Ta mu odhrnula ofinu z čela a pak co necitlivěji řekla: "Když ses najednou objevil tady, proč by ses nemohl prostě a jednoduše vrátit zpátky?"
Ta slova dala Artovi naději, byť jen velmi malou. Ale naděje nebyla to jediné, co mu tato rozmluva dala, byl to taky cíl, který tolik potřeboval. Rozhodl se, že se vrátí zpátky do svého světa a Samanthu do toho jejího.

Světochodec: Kapitola první

9. července 2012 v 16:01 | Linda Teatime

Předchozí díl ~ Další díl

Artur otevřel oči. Cítil, že leží na něčem měkkém a příjemném, snad na mechu. Všude kolem něj byla mlha, těžká mlha která měla nezvykle tmavý odstín. Byla tak hustá, že si nedohlédl ani na špičky nohou. A hlavně absolutně netušil, kde je. Pamatoval si, že jel vlakem do Lyonu za svojí milou, jako jezdíval každé léto. Sedl si na jedno z těch poničených starých sedadel s plyšovým potahem, zapálil si doutník a koukal se z okna. Stanice ubíhaly, všechna nádraží si byla zoufale podobná a nudná. Zrovna když se vlak s drkotáním blížil k jednomu takovému bezvýznamnému nádražíčku stalo se něco, co si za boha nedokázal vysvětlit. Napřed vlak prudce zabrzdil. Pak bylo chvíli ticho, děsivé a ledové ticho. Postupně začal slyšet takové pískání, jako když hučí siréna. Všechno se najednou začalo rozmazávat a vytrácet se. Mizely domy, stromy, koleje i sedadla. Kolem něj byla jen směs barev, vypadající jako zvrhlé dílo nějakého šíleného umělce. A to táhlé pískání nepřestávalo… a pak náhle celé to šílené divadlo přestalo a on se objevil někde v tmavé, husté mlze. Nic z toho mu nedávalo smysl. Co tu dělá? Kde to je? A proč se to stalo zrovna jemu a ne někomu jinému? Proč se to nestalo nějakému z jeho kamarádů, kteří záměrně vyhledávali nebezpečí, proč to schytal zrovna on, co se vždy držel zpátky? Na tyhle otázky Artur nedovedl odpovědět. Vždyť ani netušil, co má dělat. Cítil se zmatený, zmatený a opuštěný. Zkusil otevřít oči a znovu je zavřít. Doufal, že vše bude zase jako dřív, že se mu před očima znovu objeví všechny ty francouzské vesničky a že opět uslyší rytmické tadam-tadam-tadam, které vydává vlak jedoucí po kolejích. Ale když oči znovu otevřel, viděl znovu jen tu proklatou mlhu. Pro jistotu znovu omdlel.
Samantha se toulala Nekonečným lesem neznaje cíle. Už léta žádný cíl neměla. Byla daleko od rodiny, od přátel a od svého světa, který byl sice malý a křehký, ale zato mnohem krásnější než svět ve kterém nyní žila. Tady ji na každičkém kroku hrozila smrt, nebo minimálně nějaká nepříjemnost. V lese číhalo spousta divných tvorů, kteří se dovedli skrývat ve stínech, plížit se a vyčkávat na vhodný okamžik a pak zničehonic zaútočit. Sam po nějaké době co tu žila, už věděla, jak se vyhnout všem těm zrůdám co na vás v lesích číhají, ale jedna věc ji pořád děsila: rostliny. Ano, v tomto šíleném světě byly rostliny mnohem nebezpečnější než zvířata a dokonce nebezpečnější než někteří lidé. Děsila se představy, že si omylem přičichne k uspávance divoké, podlé bylině co se hojně vyskytuje téměř všude a která dokáže člověka navždy uspat, bála se, že někdy překročí bludný pařez stromu jménem bludník pařezový a navždy se tak ztratí. Ale to všechno bylo ještě celkem milosrdné, zdaleka největší hrůzu u ní budil Laskavý mech, zvaný taky laskavec. Ten vám totiž, chvíli potom co jste na něj ulehli začal našeptávat všelijaké divné věci. Po tom co nic netušící oběť ve spánku chvíli poslouchala jeho smrtící šelest, se náhle rozhodla vyřadit z provozu všechny své životní funkce, jako když vytrhnete robogolema ze zdroje energie. Pak se oběť začne rozkládat, a když už je z ní jen šedavý prášek, laskavec ji pohltí a zase se trošku rozroste. Někdo tvrdí, že duše oběti jsou navždy lapené v laskavci a už nikdy nemůžou najít cestu zpátky. Zkrátka od té doby, co Samantě někdo o laskavém mechu pověděl, už nikdy ji nenapadlo nocovat na mechu, ať byl sebe víc měkký. "Jsem sice nešťastná," říkala si vždycky, "ale svého života si vážím."

Artur měl najednou pocit, že se probral, a že jede znovu ve vlaku, ale tentokrát naproti němu sedí jeho milá, a něco mu naléhavě sděluje.
"Arte, zlato, nechceš si odpočinout? Cesta bude dlouhá. Jen na chviličku, věř mi…" říkala sladce. "Zlato, dík, ale já nejsem unavený. Spal jsem dneska opravdu dlouho." Najednou se tvář jeho přítelkyně úplně změnila. Přestala se sladce usmívat a místo toho nakrabatila čelo, zamračila se, a z očí jako by jí sršely blesky. "Arte, nechceš mě přece ztratit. Mě, vlak, jistotu… všechno. To by se totiž snadno mohlo stát…" Artur s hrůzou zjistil, že všechno ve vlaku znovu bledne, jako předtím. "Ne, ne!" ječel. "Zdřímnu si, máš pravdu, a v Lyonu hned vyhledám psychiatra, něco se mnou je." radši vyhoví své přítelkyni než aby znovu vše ztratil. "Tak spi, Arte." zasmála se znovu jeho milá. "Spi, spi… a už se nikdy nevzbuď!"
Art vyjekl. Všechno se vrátilo. Znovu ta mlha a něco měkkého pod ním. Ale ta měkká věc ho dusí. Nemůže se kvůli ní hýbat. Ta věc se po něm plazí, poutá ho k zemi, ta věc ho mámí… ach ne, musí bojovat. Jenže jak? Na tohle on nikdy moc nebyl. Jako zarytý pesimista už v duchu viděl svůj náhrobní kámen: "Zde leží neznámý muž, který zemřel neznámo kde neznámo proč". Artur už svůj boj vzdal, ale naštěstí nebyla pomoc daleko…

Krvavý rubín: kapitola první

30. června 2012 v 16:39 | Linda Teatime

Předchozí díl ~ Další díl

Od toho nešťastného incidentu uběhlo už hezkých pár dní. Kometa stále bloudila lesem, nemaje pražádného cíle. Při pomyšlení na její přítelkyni jí vyhrkly slzy do očí. Posadila se do měkoučkého mechu, a bylo ji teskně. Ale nesmíte se divit- živila se jen borůvkami, které zapíjela vodou z potůčku, a nocovala v jeskyních či pod skalními převisy. Nevěděla ani, kam vlastně chce dojít. Jen že chce prostě… pryč. Co nejdál. Začít úplně nový život. Vždyť na to má právo!
Její rozhořčení ale brzy vystřídal stesk. Stesk po domově, po své přítelkyni a po krásných slunečných dnech, kdy chodily spolu do nedalekého lesíka sbírat bylinky. Ale nejvíce, nejvíce se jí stýskalo po její černém kocourovi, který prý před dvanácti lety přivedl její přítelkyni až k ní. V průběhu let svému kocourovi říkala různě: Nejdřív Kočičák, Chloupek, později Rošťák- ale vždy cítila, že jeho skutečné jméno je Uhlík. To jméno na něj dokonale pasovalo: měl černou, hustou srst, žhnoucí očka a když na to přišlo i pěkně ostré drápky. Uhlík se nikdy nenechával hladit od nikoho jiného než od Komety a nechtěl se od ní hnout ani na krok. Jenže, brzy tomu budou dva měsíce, se úplně ztratil. Marně ho Kometa volala zpátky k sobě, marně prohledávala okolní pastviny i lesíky- Uhlík nebyl nikde k nalezení.
Měsíc už byl vysoko na obloze, a tak se rozhodla, že dnes přespí na mechu. Bylo to riskantní, to ano, ale její přítelkyně jí říkala, že jí by žádné zvíře nikdy neublížilo. A Kometa tomu slepě věřila.
"Uhlíku, můj Uhlíku, ani nevíš jak mi chybíš!" byla její poslední myšlenka, než se ponořila do říše snů.
***
Nechme Kometu spát a vraťme se k radě Zlatého města a k záhadnému muži, který ji tak troufale poučoval.
"To, co jim ten muž tvrdil by znamenalo převrat!" pomyslel si jeden ze starostů. "A on to ani nemá ničím podložené! A stejně má tu drzost přijít sem k nám, a hájit svou lživou teorii!" Ale nahlas řekl: "Jak si tím můžete být tak jistý, člověče?" Na mužově pevné tváři se nyní mihl stín strachu.
"Co bylo, bylo. Nejsem na to nijak zvlášť pyšný, ale jsem vrchním královským katem." Nastalo tísnivé ticho. Kat byl vážený, byl potřeba, ale většinou žil daleko za hradbami města a lidi se ho stranili. Proto byl již zvyklý na tu směsku vyděšených a soucitných pohledů lidí okolo. Alespoň se k němu rada bude chovat o něco slušněji než dříve.
"…Takže kat, ano? Vy jste, ehm popravil eh…?" Kat mlčky přikývl. "Nejsem na to nijak zvlášť pyšný, to mi věřte. Ale alespoň jsem zachránil to batole, když jsem králi vysvětlil, že by to nešlo ani z technického hlediska, natož z toho psychického, jistě chápete." Opět ledové mlčení.
"Vy… víte kam to dítě šlo?" otázal se jeden z přítomných s nadějí v hlase.
"Tak to bohužel nemám tušení. I když, počkejte, chůva s ním odešla někam na sever… přes Les nářků do nějaké vesničky, kde snad měla příbuzné."
Králův zástupce pokýval hlavou a v duchu si pomyslel: "No to nám tedy moc nepomohlo."
Přesto se rozhodl vyvěsit vyhlášku v tomto znění:

HLEDÁ SE DOBROVOLNÍK!:

Rytíř, panoš, či kdokoliv z lidu nechť se přihlásí u rady a vydá se hledat královského následníka v okolí lesů nářků!
Popis hledaného: Kolem čtrnácti let, vlasy barvy ohně a královské rysy. Zřejmě má u sebe ochranný amulet: zlatý přívěšek s rubínem!
Odměna: Sláva, moc, peníze a takové ty věcičky. A samozřejmě rychlý kůň a zásoba jídla na cestu! Dobrovolníci nechť přijdou za úplňku na plácek za hradem! Více informací u starosty vašeho okrsku.

R.Z.M.- Rada zlatého města

Krvavý rubín: prolog

23. června 2012 v 9:46 | Linda Teatime

Prolog
Vrah se tiše jako kočka protáhl zadními dvířky do paláce. Byl skryt ve stínu a téměř ho nebylo možno vidět, kvůli jeho černému oblečení. Plížil se opatrně podél zdi, stále ještě nespatřen. "Je to tady." pomyslel si. "Poslední dveře, poslední místnost. Má šance." Když se ocitl v trůním sále, ucítil náhlý nával adrenalinu. Vytáhl z pochvy krásnou zlatě zdobenou dýku. Pro krále přece nebude mít jen tak nějaký nožík, to ne. Ušklíbl se.
"Jedna… dva…" na tři se vrhnul na krále s dýkou co pevně svíral v pravé ruce. Stačilo jedinkrát bodnout do srdce a král byl mrtev. Byla to vražda co se na krále sluší: rychlá, elegantní a téměř bezbolestná. Vrah se usmál, a s pocitem dobře vykonané práce se opět vytratil.
***
Ve zlatém městě nastal po králově smrti hotový poprask. Někteří truchlili, jiní se radovali, ale všechny trápila myšlenka, kdo bude nyní vládnout jejich městu. Král měl sice bratra, to ano, ale toho nechal i s celou rodinou popravit a žádné dítě nikdy neměl.
Kvůli této mimořádné události byla svolána rada nejvyšších. Dostavilo se všech deset starostů jednotlivých okrsků a dokonce i králův zástupce, nicméně králova židle v čele stolu zůstala pochopitelně prázdná.
Atmosféra byla těžká, pochmurná. Všichni mlčky seděli a klopili oči k zemi. Z tohoto rozjímání je vytrhl až jeden ze stráží, který vpadl bez ohlášení dovnitř.
"Nerad ruším vaší, ehm, bouřlivou diskuzi, ale venku na vás čeká nějaký muž, který mi tvrdí, že s vámi potřebuje nutně mluvit!
"Dobrá. Řekněte mu, že v jeho případě uděláme výjimku a vyslechneme ho." řekl králův zástupce na oko stroze, ale ve skutečnosti si sám oddychl, že někdo konečně přetne to příšerné mlčení.
Za chvíli do místnosti, v doprovodu stráží přišel muž. Mohlo mu být snad okolo čtyřicítky. Byl vyššího vzrůstu, šlachovitý s ostrými rysy a pichlavýma černýma očima. Ne, že by působil nesympaticky, ale vzbuzoval respekt a to i u deseti nejmocnějších a nejvlivnějších mužích města.
"Slavná rado města Aurumpolisu," začal opatrně. "Nevyrušil bych vás z vašeho jednání, kdyby nešlo o opravdu velmi důležitou věc…"
"Prosím, pokračujte." vyzval ho jeden z radních.
"Tak tedy, vím, že sháníte následníka trůnu. O jednom bych věděl."
Pár členům rady zacukalo v koutcích, ale nikdo neměl dost odvahy vyvrátit toto troufalé tvrzení. Jen starosta třetího okresu, mladík a horká hlava se na muže hned rozzlobil: "To je nesmysl, dobře víme, že všichni příbuzní byli vyvražděni předchozím králem a on sám žádné potomky neměl!"
Muž mladíka provrtával pohledem skrz na skrz. "Mýlíte se, ne všichni příbuzní byli vyvražděni. Nejmladší dítě králova bratra bylo ušetřeno…"
***
Kometa utíkala lesem. Proplétala se houštím co nejrychleji dovedla. Důvod byl prostý. Bála se o svůj život. Její přítelkyně, žena která se o ni starala od dob co byla dost velká na to, aby vnímala svět kolem sebe, právě hořela na hranici.
Krutý dav stále ještě skandoval, zdálky byla slyšet strašidelná říkanka:

Upalte čarodějnici,
nešetřete dřevem!
Upalte hříšnici,
spojenou s ďáblem!

Kometa byla naštěstí dost bystrá na to, aby pochopila, že zůstat nemá smysl. Kdyby zůstala, čekala by na ní jen smrt. Každý ve vesnici věřil, že je její přítelkyně spojená s ďáblem, a že ona, Kometa, je její učednicí. Taková hloupost! Ne každá žena, co se straní společnosti, vyzná se v bylinkách a má doma černou kočku je hned čarodějnicí! Jenže tohle vysvětlujte inkvizici. Pravdou bylo, že na hranici shořely i ženy, které byly podezřelé daleko méně. I přesto- proč zrovna ona? Proč ne kterákoliv jiná žena z vesnice? Ale takové úvahy v tuto chvíli neměly smysl. Dalo se z nich vyvodit snad jediné: nikdy nevěř lidem. A to byl jeden z mnoha důvodů, proč se Kometa později rozhodla lidem spíše vyhýbat a stranit se jich. Pořád musela myslet na to, co udělali její přítelkyni.

Drabble pro Káju: Hrůzné narozeniny

21. května 2012 v 18:33 | Linda Teatime




HRŮZNÉ NAROZENINY
Byl vám jednou jeden chvostoskok který pocházel totiž z velmi vzdálené planety, a na zemi byl poslán se svou družkou, aby zde založil kolonii.
Zatím měl pouze dvě dcerky a dva synky. Mladšímu z nich bylo zrovna deset let, a tak se náš chvostoskočí táta rozhodl udělat mu hezké narozeniny.
Vzal rodinu do lesa, kde našel jeden velmi pěkný sladký růžový kopeček. celý ze žužu. Chutnal dobře, a navíc příjemně pružil, a vůbec to bylo skvělé místo pro konání oslavy. Vzali spoustu jídla a pití, a taky nějaké dárky.
A pak se všichni vydali do na kopec ze žužu. Zábava již byla v plném proudu, když tu najednou, kde nic tu nic, objevila se na žužu obří ruka. Potom už to šlo ráz na ráz- kopec žužu se zvedl do výšky…
Zkrátka, tragický incident přežil pouze tatínek, a i ten má doteď před očima ty strašné velké zuby.

***
Nevím, moc se mi to nelíbí... chtěla jsem se víc rozepsat, ale těch sto padesát slov mi to moc neumožňuje. :3
Doufám, že nějak zvládnu tu stovku, no. A taky se mi moc nelíbí, jak jsem přeskočila tu nejhorší scénu... ale už nebyl prostor. Doufám, že jste si to všichni domysleli. Ale na druhou stranu se mi celkem líbí propojení těch slov, ten samotný příběh... prototže jsem měla (pro mě) těžká slova, a myslím, že se mi je spojit podařilo
Líbí Kájo?
Jinak zadání: 150 slov, a slova: žužu, zuby, chvostoskok, les, narozeniny. :D A mělo to být sci-fi, což jsem zdůraznila jen na začátku. (Jiná planeta, kolonie na zemi, bla bla bla...)

Hodnocení: 6/10





Půlnoční čajový dýchánek

14. května 2012 v 19:54 | Linda Teatime
Povídka na téma temnota v literárním klubu. Fakt jsem se snažila aby hlavní postava nezemřela, ale...
no, alespoň to s ní nedopadlo TAK špatně. Jak se líbí povídka vám? Stane se vám někdy taky, že se rozhodnete při psaní změnit zápletku, nebo je to neprofesionální a stávat by se to nemělo? Čtěte:

PŮLNOČNÍ ČAJOVÝ DÝCHÁNEK
Noc byla velmi chladná a mráz, který jsem cítila po celém těle byl jako nejostřejší břitva, která mě vytrvale bodala a bodala. Přitáhla jsem si kabát ještě těsněji k tělu a přidala jsem do kroku. Vždyť už jsem skoro tam, říkala jsem si. A tak jsem po půl hodince svižné chůze stanula před starou hřbitovní bránou. Jak jsem tak, se směsicí strachu a zvídavosti váhavě vzala za kliku, něco se změnilo.
Bylo to jako kdyby mi celým tělem projel slabý, ale znatelný elektrický šok. Dveře se se skřípotem otevřely. Nebyly to však ty dveře, kam jsem před dvěma lety vyryla mé a jeho jméno na důkaz lásky, ne. Tyhle dveře byly jiné, jako by ani nepatřily do našeho světa. Byly těžké, skládající se z mnoha tlustých mříží, a klika byla ve tvaru obludy, při které člověku naskakovala husí kůže. Ovšem odpřísahala bych, že tahle klika tu nebyla, když jsem se jich před chvíli dotkla. "Zvláštní, asi blouzním." pomyslela jsem si.
Udělala jsem jeden jediný váhavý krůček vpřed do tmy.
Pak se zval příšerný zvuk, a ty zvláštní dveře se nadobro zavřely. Tohle celé nedávalo smysl. Jít o dušičkách navštívit hrob své babičky je přeci skoro normální, ne? Jsem si jistá, že jsem nikdy nepotkala žádného upíra, neprobouzím se v noci v psí boudě a moji oba rodiče jsou docela normální. Dokonce jsem ani nikdy nezkoušela vyvolávat duchy. Tohle se přece má stávat těm druhým, ne? Vsadím se, že spoustu holek teď touží po tom být na mém místě. Klidně bych si to teď s nimi vyměnila.
Jediné co jsem měla s sebou byla krabička svíček, abych mohla zapálit svíčku pro babičku a nějaké drobné pro hrobníka, aby další týden alespoň trochu udržoval babiččin hrob.
Přešla jsem pomalu ke dveřím a aby se neřeklo, tak jsem dveřmi zalomcovala, samozřejmě bezvýsledně.
Povzdechla jsem si a škrtla jsem zápalkou, abych měla alespoň malou představu, kde to vlastně jsem. Má první myšlenka byla: "Díky bohu, jsem pořád na hřbitově!" ale ta druhá, daleko prozíravější a šťouravější mi pohotově sdělila: "Ale na úplně jiném hřbitově."
Nakonec tedy bylo jedinou dobrou zprávou, že i na tomto hřbitově byly svíčky na obvyklém místě, hned u vchodu napravo. Znovu jsem tedy škrtla zápalkou a zapálila svíčku. K mému potěšení se objevil malý plamínek. Trochu hřál, ale hlavně svítil, takže jsem si teď mohla pořádně prohlédnout své bezprostřední okolí. Uviděla jsem řadu pěkných honosných náhrobků s honosnými jmény, samé "lord" a "lady". Zajímavé bylo, že všechny vypadaly celkem nově, i když na nich byla data úmrtí stará tak dobrá dvě století. Zrovna když jsem chtěla znovu posvítit na hlavní bránu, ozvalo se táhlé, příšerné vytí při kterémž doslova tuhne krev v žilách. Celá zmatená jsem upustila na zem svíčku, která s pronikavým "Sssss" navždy zhasla. Kolem mě byla jen temnota. Vytí se ozvalo znovu, tentokrát podstatně blíže. Bůh ví proč jsem zavřela oči, samozřejmě úplně zbytečně protože ani předtím jsem nic neviděla. Pak se ale zpoza mraků vyloupl měsíc v úplňku. "Jak poetické!" pomyslela jsem si sarkasticky. Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nebylo vidět tak dobře jako předtím, když jsem měla svíčku, ale pořád to stačilo. Očima jsem přejela po nejbližší řadě náhrobků. Všechno se očividně jevilo v pořádku…
Pak jsem vyjekla a div jsem neomdlela. Jeden z velkých náhrobků, ten s velkým výrazným nápisem "R.I.P" se pohnul. Ten zvuk byl sám o sobě příšerný, ale to co jsem spatřila v zápětí bylo ještě mnohem, mnohem hroší. Byl to starý člověk, evidentně nemrtvý, a sápal se ke mně.
Nevypadal vůbec tak jako zombie z laciných horůrků, kdepak. Měl trochu propadlé tváře, vytřeštěné oči a byl dost bledý, to ano, ale jinak vypadal skoro normálně. V rámci možností, samozřejmě. Měl velmi elegantní oblek, asi ten nejlepší, když ho v něm pohřbili. Na hlavě měl posazený klobouk, a z kapsy mu čouhaly takové ty směšné hodinky které dnes známe už jen z muzeí. Ovšem to že mu nepovlávaly cáry masa všude kolem, že měl docela normální oblečení a že mu nechyběla polovina hlavy neznamenalo, že by nebudil strach, to vůbec ne. Naopak, u slintající příšery člověk věděl, na čem je. Teď jsem ale mohla jen doufat…
Když už bylo jasné, že je skoro u mě, rychle mě napadlo přikrčit se za jeden z vysokých náhrobků, a počkat tam, dokud nepřejde. Jen velmi tiše vykoukla zpoza své skrýše a spatřila onoho přízračného muže, jak táhne po zemi starý stůl se svíčkami, které opatrně klade stranou. "Co to dělá?" pomyslela jsem si, a byla jsem dokonale zmatená. Pak se zničehonic pohnul další náhrobek, jen kousíček ode mě. Zalapala jsem po dechu a vyděšeně sledovala stvoření, co právě vylézalo. Byla to zřejmě žena, protože měla šaty, které byly ovšem černé a proto byly velmi špatně vidět. Když přišla blíž, zjistila jsem, že nese v rukách dvě židle. Obě je položila ke stolku a vyzvala první přízrak, aby si sedl. Přízrak však galantně pustil první si sednout dámu, a teprve pak sám usedl ke stolu. Pak přišel jakýsi další neurčitý přízrak, a nesl podnos s čajem. Žena si k mému údivu nalila čaj do malého hrníčku a pak ho s chutí začala popíjet. Muž se k ní záhy přidal, a tak tam oba přízraky seděly, povídaly si (i když nebylo rozumět čemu) a smály se (i když to bylo také velmi sporné). Udiveně jsem na ně hleděla. Byla jsem ráda, že mě nenapadli a nesnědli mi mozek zaživa, ale skoro jsem doufala že přízraky můj nepříjemný problém s orientací vyřeší, byť ne moc příjemným způsobem.
Jak tak přízraky seděly a popíjely, najednou žena, zničehonic upustila ze svých drobných rukou křehký hrníček.
"Cink!" ozvalo se a já se tak vyděsila, až jsem vyjekla. Sice potichounku, protože jsem měla stále hrdlo stažené strachem, ale dost na to, aby mě přízraky slyšely. Marně jsem se krčila za náhrobkem, už se kvapně blížily ke mně…
Dál si na nic nepamatuji, ale vyprávěli mi že mě ráno našla jedna stará paní na hřbitově, jak tam ležím za náhrobkem s vytřeštěnýma očima, a kousek ode mě ležel rozbitý hrneček. To alespoň tvrdili moji noví přátelé, kteří se mi hned za tu hloupou příhodu velmi omlouvali, a tvrdili že jsem zřejmě nechtěně pronikla na chvíli do jejich dimenze, a že odtamtud už není cesty zpět. Celkem vyrovnaně jsem kývla hlavou. Stále ještě čekám až moje tělo pohřbí a postaví mi nějaký pěkný náhrobek, zatím přespávám u spolužačky Ševcové, kterou minulý měsíc přejelo auto, a těším se na další půlnoční dýchánek.

A na závěr obrázek pro dokreslení atmosféry:

Takhle si hrdinku moc nepředstavuji, představuji si ji daleko bojácněji vyhlížející, křehčí. Ale obrázek se mi líbí. ;)
Linda Teatime

Smrtící stíny: Kapitola druhá

19. dubna 2012 v 17:29 | Linda Teatime

Je tu prostě a jednoduše další díl. Tentokrát zase s jinou postavou, ale slibuju vám, tahle je už hlavní ;). Pro ilustraci obrázek nahoře, snad se líbí. Mě teda podstatně víc než ten předchozí. No, to b bylo asi všechno. Čtěte!

Smrtící stíny: Kapitola první

5. dubna 2012 v 21:50 | Linda Teatime
Nejdříve krátce k nečemu jinému... dneska se mi povedlo vykoupat počítač, takže dooost dlouho nefungoval. No, ale pak- spásný nápad! Vysušila jsem ho fénem. Doporučuji, alespoň na ten můj to fungovalo. Tak, a už bych měla začít psát, co?
Ale pro ty, co číst nechtějí, a dávají přednost obrázkům, jeden tu mám. Nepovedl se nijak zvlášť, ale mám pocit, že podoba naší Auroře asi zůstane... tak alespoň něco pozitivního.

Musím říct, že se mi líbí ten pohled. Ty vlasy jsou dobrý nápad, ale provedení by potřebovalo berle. (Pokulhává, pro nechápavce). Dělala jsem to podle nějakých obrázků na internetu, a snažila jsem se tam dát nějaké ty barvy polární záře, ale vypadá to pořád jako modré vlasy se zeleným pruhem, a rozhodně ne jako polární záře. Ale přetso doufám, že se vám teď povede si Auroru lépe představit. Tato kapitola je totiž celá o ní, a to vlastně ani není hlavní hrdinka. Její příběh se bude s příběhem hlavního hrdiny odehrávat souběžně. Takže jako minule, kdo má chuť, klikněte na celý článek a pusťte se do čtení...

Smrtící stíny: Prolog

1. dubna 2012 v 20:51 | Linda Teatime

Tak a je to tady... ten obrázek, který odstartoval mou texturovou mánii jsem nekreslila jen tak pro nic za nic- rozhodla jsem se totiž, že se pokusím (opět) napsat povídku. Napadla mě jednou v autobuse, a zdálo se mi to jako docela dobrý nápad. Jen doufám, že budu mít vaši podporu, abych měla nějakou motivaci, že. Kdyby se vám to líbilo, jen klikněte na "líbilo se mi" v anketě, ať vím, že nepíšu do šuplíku, jak se říká. Děkuji vám za každý komentář, a obzvláště těm, co nebyli líní si příběh přečíst. Tak, a teď už se můžeme vrhnout na prolog... Klikněte na celý článek, čtěte, a až dočtete tak napiště komentář a klikněte na "komentovat" nebo "odeslat" nebo co to tam je, jo?

*Doporučený dopis IV.

7. listopadu 2011 v 20:22 | Linda Teatime
Chvíli pokračovali v cestě, smysly měli v pohotovosti (tedy alepsoň Kometa určitě), aby přežili strastiplnou cestu nočním lesem. Citelně se ochladilo a kdesi v dálce zahoukala sova. Křišťál zaryl drápky kometě do kůže, aby náhodou nespadl. Když už nebylo vidět ani na krok, Kometa ukázala na jeskyni, a vysvětlila svůj prostý plán: "Já tu hodlám zůstat. Někdo něco proti?" a spražila Uhlíka pohledem. Uhlík neměl kometu nikdy zrovna v oblibě. Patřil kometině tetě, která zbožňovala kočky a měla jich plný dům. Kometa vždycky radši chtěla psa, který by ji poslouchal na slovo. V duchu si ho vysnila, jak by ji pomáhal při hlídání ovci u nich na farmě, ale musela se spokojit s Uhlíkem. Narozdíl od ostatních koček co chovala její teta měl v sobě alespoň nějaké instikty divoké kočky, a navíc mluvil, ale to byl jen detail. Někdy to Kometě vyloženě vadilo. Uhlík zavrtěl hlavičkou, ale v očích se mu zableskl vzdor. Kometa rozškrtla zápalku a vydala se prozkoumat jeskyni. Uznala ji za vhodnou k přespání, a tak si lehla na to pokud možno nejrovnější místo a hodila si mošnu pod hlavu. "Co bych teď dala za ten mech, byď špinavý a plný jehliček..." pomyslela si Kometa. Ale netrvalo to dlouho a i ona usnula spánkem spravedlivých.

Vargen byl momentálně ve vlčí podobě, proto měl stokrát lepší čich než ostatní lidé, dokonce lepší než vlkodlaci v lidské podobě. Ale zato jeho vlčí oči rozeznávaly jen odstíny šedé, proto je měl zavřené, aby se mu nepletli v čichu. "Dnes můžu zůstat v jeskyni" pomyslel si, "a za otcem se vydám až ráno. Vargen byl, samozřejmě v lidské podobě celkem pohledný mladík, něco okolo čtrnácti let. Vlasy měl skoro do běla, ale jeho červené oči šelmy mnoho lidí znepokojovaly. Ve vlčí podobě vypadal asi jako každý průměrný vlk, ale v jednom se lišil- jeho srst byla téměr bílá. Občas mu to vadilo, protože tam, kde se jiní vlci ukryli v stínu, on byl nápadný a zářil jako měsíc v úplňku. Jeho matka byla lidská dívka, která i s jeho nejstarší sestrou Nelou, která vlkodlačí schopnosti nezdědila, kromě toho že měla o něco lepší čich než ostatní, žila ve nedaleké vesnici. Jeho otec byl vlkdodlak ze starého rodu, což Vargenovi taky často připomínal. Vargen ho neměl rád. Stejně jako neměl rád Philipu, jeho sestru, které bylo teď v lidské podobě sedmnáct let. Otec ji rozmazloval, protože to byl první a nejstarší vlkodlak v rodině, a hlavně byla, narozdíl od Vargena, znamenitý lovec. Jediný z rodiny, koho měl Vargen rád byl jeho mladší bratr Alex, kterému bylo právě teď osm let, a který měl zase jen vlčí podobu.
Vargen běžel lesem, míle mu ubíhaly pod nohama. Po nějaké době našel jeskyni ve které by mohl strávit dnešní noc. Protože už byl vysílený, a toužil si odpočinout v jeskyni, přehlédl ostrý a výrazný pach člověka...

Kometa, ketrou jako většinu venkovských dívek provázel podivohudný šestý smysl, které si za ta léta vypěstovala, ucítila, že se v jeskyni nachází ještě někdo další. Odvážila se rozškrtnout sirku. Když uviděla spícího Vargena, leknutím vyjekla. Kdyby byla hloupá jako většina jejích vrstevnic, začala by asi řvát: "Vlk! Vlk!" místo toho jen tiše probudila uhlíka, což nebyl takový problém, protože kdyby si Kometa vlka navšimla, Uhlík by si ho všimnul určitě. A Křišťála vlastně budit nemusela, stačilo si ho přehodit přes záda. Opatrně sfoukla svíčku a chystala se odejít když uslyšel strašné vyjeknutí. Nedalo se nic dělat, musela objetovat další svíčku. "Škrt!" ozvalo se. Vargen se trhnutím probral s omámení, ve kterém doposud kvůli proměně byl. Kometa rychle vytáhla z mošny kapesní nožík, a statečně se před tím klukem, který ale spíše připomínal šelmu, jak ji řekl její šestý smysl, bránit. Vargen, který by nikdy nic takového neudělal, kdyby nebyl právě po proměně, po kometě skočil. Byl teď oblečený v obleku, které si v jeskyni vždy schovával, kdyby přišla proměna dřív než čekal. Skok netrval ani dvě sekundy, ale Kometa vše viděla jakoby spomaleně. Když se ji po hrdle sápal vlkodlak, odvaha ji rychle opouštěla. Zavřela oči. Ucítila strašlivou bolest na hrudi, její smaragd ji spálil kůži i přes blůzu. Vyjekla bolestí a otevřela pomalu oči. "Jakto, že jsem ještě na živu?" pomyslela si. Vargen udiveně zíral na matnou zelenou zář, která teď Kometu obklopovala. Cítil se pokořen a proto nevrle zavrčel. Ale ne jako člověk ale jako vlk. Kometa se pomalu podívala na smaragd a pak užasle na Vargena. "Jsi v pořádku?" otázala se opatrně, kdyby kouzlo přestalo náhle fungovat. "Jo, jasně." přikývl Vargen, kterému se podařilo přeměnu zvládnout, a jednal už daleko vyrovnaněji. "Já se opravdu omlouvám..." začala Kometa. "Kde si to vzala?" přerušil ji Vargen taktně, ale ostře. "Co?" otázala se Kometa. "Kde jsi vzala ten přívěšek." zopakoval trpělivě otázku. "Dostala jsem ho dárkem. Proč?" Kometa věděla, že je zvláštní, ale netušila proč by měl zajímat tuhle krvežíznivou příšeru. Vargen se totiž už se svou proměnou vyrovnal, ale Kometa se tak rychle s prudkou změnou ve Vargenově chování vyrovnat nemohla. "Je to..." Vargenovi to dělalo evidentně velké potíže vyslovit. "...královsk... královský... šperk." dokončil větu. Kometa na něj udiveně hleděla. "Kdo není královské krve, nemůže ho nosit. Spálil by ho na uhel. Uhlík, který si možná myslel, že je řeč o něm vykročil dopředu, přeměřil si Vargena očima a pak nevinně řekl: "To je omyl." Vargen na kocoura užasle hleděl. "Vždycky jsem myslel... že vlci jsou jediní..." byl zmatený. "Ne, on není TO." on se prostě... nějak naučil mluvit. Vargenovi se zřejmě ulevilo. "Aha." přikývl. "Vlastně jsem se ti zapoměl představit. Vargen z rodu lunárních vlkodlaků."
"To je náhoda!" podotkla Kometa. Já zrovna jednoho hledám.
Vargen na ni vrhl zoufalý úsměv. "A... proč?"
"Potřebuji se dostat do Tubepolisu, a jedna... hm, známá mi řekla, totiž že ty znáš cestu nejlépe... jistě, ale nebude to zadarmo. Řekl Vargen a lišácky se ušklíbl, pokud je to vůbec u Vlkodlaků možné. "Co nabízíš?"

*Doporučený dopis III.

4. října 2011 v 19:53 | *Ona
V zoufalství začala
bušit do stromu a kopat nohama. "Proč má nést nějaký pitomý dopis?
Proč jen lhala?! A ne, odpověď není kvůli jeho očím!!"
A jako kdyby toho nebylo málo, místo krásného vznešeného a hlavně rychlého a ne tak nadutého draka má tohle.
"To není fér!" Pomalu byla zase při smyslech a trochu se styděla. Drak naštěstí neposlouchal, protože se právě honil za vlastním ocasem. Zato Uhlík na ni upíral své žhnoucí oči. "To sis mohla odpustit. Copak je to naše chyba?"
Najednou se těsně u Kometiny hlavy ozval tichý hlas. "To bouchání jste si mohla odpustit, slečno. Kde jste to viděla, ve vzteku do někoho mlátit?"
Kocour a Dráček instinktivně couvli, ale Kometa, sušíc si oči, prohlásila. "Já přece bušila jen do stromu…" Najednou ji někdo vzal za rameno a prudce ji otočil. "Kdo je u vás "jen strom"? Aby jste věděla, nejste o nic cennější než já!"
Kometa se pomalu otočila a
za sebou uviděla Najádu. Měřila bez mála dva metry a Kometa proti ni vypadala malinká. Dlouhé blond
vlasy ji sahaly až na zem. Ve vlasech měla zapletené větvičky a listí, a na hlavě měla listovou korunu. Byla oblečená do šatů z listí, které ji sahaly sotva po kolena. V ruce držela naostřený klacek. Její temně zelené oči bez zorniček vyvolávaly hrůzu.
Kometa udělala krok dozadu, nespouštějíc z ní oči.
"Omlouvám se, já netušila, netušila jsem, že ten strom… totiž vy, ten strom.. totiž omlouvám se."
Najáda se ušklíbla a zpražila Kometu pohledem. "Dávej si pozor, holčičko."
Jedno Kometino já křičelo. Přece ji nějaký pitomý strom nebude nazývat "holčičko"! Ale místo toho raději mlčky přikývla.
"Já jsem se chtěla zeptat…"
"Ano?!"
"Totiž, neznáte
cestu do Tubepolisu?"
Křídla která měla
Najáda doposud skrytá za zády se teď rozevřela. "Do Tubepolisu,hmmm?"
Kometa, která najednou ztratila ostýchavost (možná to bylo i tím, že Najáda odložila klacek) odpověděla: "Ano, do Tubepolisu. Jenže nemám draka- tedy mám, ale on…" Křišťál na ni vrhl jeden ze svých pohledů. "Totiž, neseme něco moc důležitého a nevíme jak se tam dostat…"
"Znám někoho, kdo už v Tubepolisu byl, a mohl by vám dělat průvodce." Kometa vrhla na Najádu jeden z těch nejzářivějších úsměvů. Kocour se zatvářil velmi uraženě a výhružně zasyčel. Drak si žužlal špičku ocasu a okolí naprosto nevnímal, takže si ani nevšiml, když se k němu Najáda připlížila a chytla ho za ocas. "Dost nanicovaté stvoření, váš?" Kometa se nervózně koukla na kocoura, jakoby u něj hledala odpověď. "Ne tak docela…"
"Hm. Na něm se vážn
ě do Tubepolisu nedostanete."
Drak sebou začal mrskat a plivat malé jiskřičky. Jeho tělesná teplota právě dosáhla bodu varu, takže ho Najáda rychle pustila. Křišťál dopadl čumákem na zem a bolestně zakňučel, a stáhl ocas mezi nohy. Najáda vzala klacek a hodila ho do dálky. Drak se za ním rozběhl, jazyk vyplazený, a tu tam i trochu popoletěl. Když se vrátil, tváříc se hrdě, z klackem v hubě, Najáda ho podrbala za oušky a hodila mu keksík. Kometa obrátila oči v sloup. "Tak teda…?"
"Žije nedaleko odsuď v jedné z jeskyň, určitě ji poznáte. Je to ta, co bude mít před otvorem ceduli nevstupovat, pod tre
stem smrti." "Ha ha ha." Neodpustil si kocour. "A kdo je ten "známý" smím-li se zeptat?"
"Vlkodlak."
Dala se těžko určit doba, kdy všem došlo jednoduché Najádino sdělení. Trapné ticho přerušila Kometa. "
To je doufám vtip, že?" Vždyť vlkodlak usmrtí člověka jen jedním mávnutím tlapy!"
"To je jistě pravda." Přitakala Najáda. "Ovšem on jediný zná cestu do Tubepolisu."
Kometa chvíli váhala, a pak přikývla. "Jistě. Ehm, tak děkujeme. Nashledanou…"
"Moment!" Zahřměla Najáda a otočila se. Kometa leknutím nadskočila.
"Tohle jsem ti chtěla dát, na památku. Podala ji dřevěnou, bohatě zdobenou krabičku. "Na, otevři si ji!"
Kometa zvedla víko. Uvnitř se něco zatřpytilo, až musela Kometa krabičku zaklapnout.
"To je pro štěstí." řekla Najáda.
Kometa otevřela krabičku, zrak měla odvrácený stranou. Šílená zářen naštěstí ochabla, když tu věc vytáhla na denní světlo. Byl to diamant. Nepochybně pravý, velký, krásný a třpytivý diamant. Byl připevněn na řetízku. Kometa si ho dala kolem krku a divila se, že diamant nepropálil do blůzy díru. Kometa naposledy zamávala na rozloučenou.

*ONA

*Doporučený dopis II.

30. září 2011 v 20:05 | *Ona
Další díl povídky. Vím, že to nikdo nečte, ale i přesto: Bavte se!

"Ale přesto… jak mám na tobě letět. Vždyť sotva udržíš Uhlíka!" Křišťál něco nesrozumitelně zavrčel a lehnul si do mechu. "Pomalu bude noc, a já budu spát venku…" pomyslela si. Ne že by nikdy nespala venku. Jen ji ta představa vždy děsila. Ve spánku se cítila tak bezbranná… "O kolik se teď můj život, nudný venkovský život změní? Odpověď znala. Ale přiznat si ji nedokázala. Vždyť má to, co si vždycky přála. Přála si být hrdinkou, co neví, co ji čeká příští den. "Tak, a teď máš co si chtěla." Pomyslela si sarkasticky a překulila se na bok. Mech nebyl měkký, jak si myslí lidé (většinou měšťané, co na mechu v životě nespali) kvůli těm všem příslovím. Vůbec nebyl příjemný. Byl vlhký, jehličky ji píchaly po celém těle. Nová sukně byla celá potrhaná, a její oblíbená bílá blůza už zřejmě nebyla bílá. Slyšela pravidelné oddechování velkého černého kocoura a nepříjemné pískání toho pitomého namyšleného draka. Kdesi daleko zahoukala sova. Kometa pochopila, že celou noc nezamhouří oka. Než aby bezcílně ležela na mechu pod stromem, radši se rozhodla rozdělat oheň. Naštěstí měla vždy po kapsách spoustu užitečných věcí. Obrátila jejich obsah naruby a vypadlo spoustu užitečných věcí: Kapesní nožík od otce, brož od matky, prak, pár kamínků do něj, krajkový kapesníček (který dostala od tetičky, a který se jí vždy zdál dost nepraktický) a tady konečně- jedny zánovní zápalky které ji kdysi koupil bratr na trhu. Nejistě s nimi škrtla a objevil se malý plamínek který osvětlil prostor kolem Komety. Ale stačilo ji to. Zapálila s nimi předpřipravené ohniště a pak svíčku opatrně sfoukla. Alespoň má důvod proč zůstat vzhůru celou noc. Jednou s otcem nocovala venku. Na tu noc si jasně pamatovala. Byla malá, a otec ji vzal do lesa. Jedli tenkrát borůvky plnými hrstmi a u ohně si vyprávěli všelijaké příběhy. Otec ji ukázal hvězdy. Měla hvězdy ráda. Jednou se zeptala tetičky, co je drží na obloze. Ne že by to nevěděla, ale bylo to šikovné. Uměla dobře předstírat naivku, takže nikdo ji z ničeho nepodezříval. Nebylo to čestné. Ale za to praktické. Přemýšlela o všem, co se událo. Postupně ji ztěžkly víčka, a usnula. Moc dlouho ale nespala, protože na ni skočil kocour a poškrábal ji celou ruku. Malátně máchla rukou a shodila ho ze sebe. Promnula se oči a rozhlédla se. Křišťál se celý klepal a fouknul si na ocásek, který mu stále doutnal. Pak se zatvářil provinile a nervózně vycenil zuby. Na způsobu jakým to dělal bylo- to musela Kometa uznat- něco roztomilého. Ale to nic neměnilo na skutečnosti, že je to jen dračí nedochůdče, ještě k tomu dost vykrmené, tedy přítěž. Nedokázal v podstatě nic, než jim užírat zásoby a to zázračné vyčištění bylo celkem zbytečné, protože Kometa i Uhlík byli zvyklí pít mnohem špinavější vodu. Nedalo se nic dělat, museli se do Tubepolisu vydat pěšky.
Kometa tajně doufala, že ta depeše nijak zvlášť nespěchá, protože i za předpokladu, že by si nemuseli dělat přestávky by tam dorazili- tímhle tempem- až tak za dva či za tři měsíce. A už druhý den ji to štve. Odfoukla si neposlušný pramínek z čela. Přehodila si svou malou mošnu přes rameno a vyrazila. Kocour s ní držel krok, ale dráček se hrabal někde vzadu. Proto mu Kometa, sice velmi neochotně, nabídla aby se ji usadil na rameno, a nesl se. To se Křišťálovi samozřejmě líbilo, tak spokojeně odfrkával.
Míjeli paseky, louky kde vonělo luční kvítí, a malé smíšené lesíky plné borůvek, malin, vysokých borovic a rezavých mravenců. Ta poslední skutečnost byla docela problém.
Kometa byla zvyklá jít dlouho a celkem svižně, ale teď, možná proto, že dráček už protrhl vrstvu oblečení a pomalu ale jistě se dostával ke kůže, kde se zachytil svými drápky ostrými jak jehličky.
Kometa se svezla na zem, odhodila mošnu a položila si hlavu do dlaní. "Takhle to dál nejde!" zaječela. "Nejde- nejde-nejde…" opakovala ozvěna.

*Zeměplošské knižní meme

28. září 2011 v 12:15 | *Ona
Pochybuju že si ho někdo zkopíruje, ale je to dovoleno. :D Připadá mi dost trapné odpovídat si na vlastní otázky, ale kopírovat otázky někomu jinému je ještě trapnější... Připomíná mi to jednu scénku z nevídaných akademiků... (jsem vážně takový maniak?)

1) Jak si se dostala ke čtení zeměplochy?
Abych pravdu řekla, byla to trochu náhoda. Doporučil mi ji bývalý třídní. Pak nám pustil film otec prasátek, kde se najemný vrah Jonatán Časnačaj okamžitě stal mým idolem. :)

2) Nejoblíbenější kniha?
Nenuťte mě si vybírat! Všechny jso skvělé. Ale mám ráda třeba lehké fantasično, zaslanou poštu, nevídané akademiky, malé bohy nebo buch!. Dodatek: Ještě mám ráda barvu kouzel, morta, nadělat prachy, noční hlídku, stráže! stráže! Pohyblivé obrázky a Erika. A noční hlídku co mám teď rozečtenou.

3) Nejoblíbenější postava?
Tzv. "Mých pět" (Karkar ví :D) Což je Časnačaj (Můj sexy pán), Vlahoš von Rosret (čili "Vlahošek" nebo "Vlahóoš!"), Otto Schreklich (Upíří ikonograf Komety) lord Vetinari (:D) a Pan Sráž. Pak ještě Angua, Sam Elánius, Esk, Mrakoplaš, Rozšafín Ctibum, Mikuláš ze slova, Starej smrďa rum, Zuzana Stohelitská, Smrť, krysí smrť, Mort, Kinihovník, Sally, Sacharóza, Mluvící pes Gaspoda, Adora Belle Srdénková... a to by stačilo, na to, že to měla být jedna postava, že?

4) Nejméně oblíbená postava?
Asi Zuzana. Mám ji ráda ale zabila Časnačaje a ranila city krysího smrtě. Možná taky nemám ráda pana pedanta. Ale to je spíše neutrální. Nejvíce nenávidím lorda Odkraglliho. Chtěl zabít Časnačqaje a proto ho poslal zabít otce prasátek. (Tedy na jistou smrt...)

5) Jaký by byl tvůj život bez zeměplochy?
Žádný? Já nevím. Ale nebyl by to plnohodnotný život. Určitě ne.

6) Poskituje ti zeměplocha nějakou inspiraci?
To bych řekla. Například dárky k narozeninám, obrázky nebo "Co dělat když se nudím o hodině".

7) Tvůj nejoblíbenější pár?
Sam Elánius a lady Sibyla, Zuzana a Časnačaj, Ysabella a mort, Angua a kapitán Karotka, pan Sráž a Gustýna, Haštal a Julie, Vetinari a lady Margolotta, Adora Belle Srdénková a Vlahoš von Rosret. To jsou všechny páry na které si vzpomínám. A všechny jsou jiné, ale všechny jsou úžasné. :D

8) Co by si naposledy vzkázala ostatním?
Zeměplocha je jediná kniha (respektivě série knih) kde není čtení jen o čtení. To nejsou má slova, ale velmi ráda je cituji, protože je to svatá pravda. Ale nemyslím si, že je jediná. Jediná pro mě. Ale abych byla tolerantní, pro každého je to jiná kniha.

Zbohem?
*Ona.

*Dáreček číslo 1

13. září 2011 v 17:00 | *Ona

Představuji vám dáreček číslo jedna. A tím je... tramtadadá... Nová povídka! :3 Yop, dlouho jsem nad tím přemýšlela a už
jsem se rozhodla.

Asen potichu vklouznul do generálova stanu. Zbežně prohlédl očima všechny přihrádky velké skříně, a ž najednou zůstal koukat na jeden malý přednět krčící se úplně vzadu. Zatajil se mu dech a vyběhl ze stanu jak nejrychleji dokázal. V hlavě jako by pořád viděl malou skleněnou lahvičku s nápisem JED.

Kometa podřimovala v chladivém stínu staré hrušně. Vzbudila se až když ji do očí začaly bodat paprsky poledního slunce. "No konečně si vzhůru." Poznamenal sarkasticky uhlík, a prošel kolem ní ze vztyčeným ocáskem. "Kde jsou ostatní?" zeptala se Kometa. "Kocour máchl tlapkou směrem na sever. "Ti? Ti šli na trh. Chtěli tě vzbudit, ale neměli to srdce." podotkl. "Moc vtipné." poznamenala Kometa. "Nechali mi nějakou zprávu?". "Ale jistě. Nemáš čekat s obědem, a měla bys nazbírat pár borůvek, ať máš co jíst. "Celé dny mám k obědu jen borůvky!" zaječela Kometa. "Vidíš, alepsoň máš co jíst." Kometa obrátila oči v sloup a běžela do chalupy pro košík.

Asen mezitím na Ebenovi, černém jednorožci, dorazil na malé náměstíčko Kometiny rodné vesnice. Ukryt za jedním z domů vyslechl rozhovor dvou žen. "Už jste slyšela tu novinku?" řekla první. "Jak pak by né!" přitakala druhá. Chudák starý král. Teď myslím..." "Sousední říše, Tubepolisu." doplnila druhá. "Prý byl otráven svým synem!" Asen málem spadl z jednorožce, jak ho poslední věta rozrušila. "Víte, neměla bych to nikomh říkat, ale že jste to vy..." Asen už to chtěl vzdát, ale naštěstí drbny většinou nemají tu schopnost šeptat. Žena si přitiskla velký košík na prsa a naklonila se k druhé. "... za měsíc se koná poprava. Samozřejmě se vším všudy, né? Vždyť je to prince, že?" Jak rozhovor pokračoval, to už Asena nezajímalo. V hlavě se mu zrodil plán. Plán na záchranu prince z Tubepolisu. Ale to by potřeboval...

Kometa si nacpala do pusy další hrst borůvek, takže byly její pytlové šaty celé fialové. Uhlík protočil panenky a odběhl k řece. Najednou se v dálce ozval stále přibližující se dusot kopyt. Štěrk odlétal od kopyt stranou. Už bylo pozdě na to uhnout. "Prrrr, Ebene!" Kometa pomalu otevřela oči. Pár centimetrů od ní stál mohutný jednorožec s rytířem na hřbetě. Leknutím upustila košík. Následně se jezdec vyhoupl ze sedla a udělal směrem ke kometě omluvné gesto. "P-promiťe?" koktala Kometa. "Kam, co, jak, proč a hlavně..." "Zadrž!" Okřikl Kometu Asen. Nevíš kde najdu nějakého posla? "Posla?" Kometa nechápavě vykulila oči a dál sbírala ze země popadané borůvky. "Ano, posla." Když si Kometa tuto scénu později znovu opakovala v hlavě, stejně nemohla přijít na to proč tenkrát řekla: "To jsem já. Posel. Já." Možná to bylo kvůli jeho pronikávému pohledu. Možná to bylo taky proto, že už celý měsíc nedělala nic jiného než to, že chodila na borůvky a vařila ostatním... "Výborně." řekl mladík a sestoupil z koně. Mohla bys tedy doručit tohle na Tubepoliský dvůr?" řekl a podel ji listinu pevně svázanou červenou stuhou. "J-jistě." Mladík se usmál. "Budeš potřebovat draka?" Kocour na ni vrhl pohled plný nenávisti, ale přesto, nebo snad právě proto Kometa přikývla. Výborně. Pak Asen rozpřáhl ruce a ústa se mu začala pohybovat. Kometa omdlela. Když se probudila, ležela na mechu a Asen byl pryč. Před ní stálo strašně ošklivé stvoření... asi... drak. Ano drak. Vzpoměla si. Ale ne drak, kterého znala z legend, ale mizerný zakrslík neurčité barvy s pořádným bříškem a mrňavými končetinami. Poulil na ní svoje velké šedé oči. Jeho křídla byla tak malá, že by stěží udržela něco tak tlustého ve vzduchu. "Drak obláčkový." usoudila nakonec. Nahlas řekla: "Drak obláčkový? K čemu mi bude." Dráček se dal do strašlivého skřeku. "Drak obláčkový? Drak obláčkový? Dámo, já vás ujišťuji že v mých žilách koluje krev velkých ledových draků z oblasti severního moře!" Vypadal velmi komicky. Kometa měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Kocour mezi tím na dráčka výhružně vrčel. "A jak ti mám říkat?" spustil nečekaně kocour "Blbá zakrslá obluda je moc dlouhé." "Jsem Křišťál první ze severního moře abys věděl, blecháči!". "Nemáme čas na spory!" okřikla je Kometa. "Je jen jediný způsob jak zijstit, jestli si ledový drak!" Vzala křišťála pevně za ocas a hodila ho do kalného potůčku. Chvíli se statečně plácal a pak se začal potápět. Kometa ho rychle vylovila. Nic se mu nestalo ale pro jeho ego to byla velká rána. Obvzláště když se ti dva pořád smáli. "No jo moc vtipný, ale..." "Podívejte!" přerušila jeho mrmlání Kometa ukazujíc na potůček, kde se Křišťál před chvílí topil. "Zázrak!" potůček byl naprosto čistý. Kometa i Uhlík se k němu vrhli a začali z něj hltavě pít. "Nakonec nejsi taková nula!" řekl kocour obdivně směrem ke Křišťálovi. Ten se nadmul pýchou. (CČ)

*A žili šťastně až do smrti...

13. května 2011 v 13:43 | *Ona
Povídku, kterou se právě chystáte číst, jsem psala pouhopouhých dvacet minut, a ještě k tomu naprosto nečitelným písmem. Tak po dvou týdnech píšu znova. Tentokrát jsem se rozhodla, že ji nebudu na počítači upravovat. Tématem které nám ve škole zadali byla pohádka. :D Upozornění: Tato "pohádka" není vhodná pro děti do dvanácti let. No, to bychom měli, tak teď k té pohádce. PS: Nesnáším bezcharakterní prince a princezny...

Byl jednou jeden princ, kterému nic nechybělo. Žil v přepychu, byl obklopený krásnými věcmi, ale nebyl šťastný. Neměl žádné přátele. Jeho jedinou radostí byla královská zahrada. I když ta ho poslední dobou také moc netěšila. Vždy zasadil ty nejexotičtější semínka, zalil je, ale ráno po nich zůstaly jen vytrhané kořínky a pár listů zadupaných ve hlíně. Rozhodl se proto, že se podívá, co se děje přes noc v jeho zahradě. Sedl si na lavičku a čekal. Najednou spatřil odporné stvoření, jak se sápe po jeho rostlinkách. Všechny rostlinky to stvoření vyrylo ze zěmě a zhltlo je. Princ popadl šíp, ale v tu chvíli se proměnila obluda v krásnou dívku. "Neubližuj mi prosím, jsem zakletá. Ve dne jsem dívka, ale v noci strašná obuda." Princ se z dívkou seznámil, a brzy z nich byli nejlepší přátelé. Dívka byla milá a zábavná, a prince učarovala. Jednoho dne, když byli na procházce zahradou princ vytáhl prsten a požádal dívku o ruku. Dívka se usmála a pak řekla: "Dobrá. V den kdy se vezmeme se kletba zruší. Princ se zaradoval.
Svatba se kvapem blížila, až nakonec chyběl jediný den. "Už jen jednu noc, jako příšera!" zašeptal princ dívce do ucha. Usmála se. Potom nadešel večer, a dívka se naposledy proměnila. Neodolala a pustila se do šťavnatých lístků. Najednou zahlédla na lavičce krále. Najednou ji král spatřil, a vzal šíp. Marně se dívka bránila, nevydala ani hlásku a do úsvitu zbývalo ještě několik hodin. Král napnul tětivu, a protože byl dobrý střelec, trefil ji přímo do srdce. Kolem se rozlila krev, která potřísnila několik vzácných květin. Najednou se obluda proměnila v krásnou dívku, a král pochopil, že zabil princovu milou. Zděšený vzal její tělo, a zakopal ho v zahradě. Na místě kde byla zakopána vyrostla krásná černá orchidej.
Další den začal princ dívku hledat, a vyšel proto do zahrady. Nemohl ji ale najít, a pak si všimnul černé orchideje. Jen co k ní přičichl květina potichu řekla co se stalo. Princ byl zoufalý, a aniž by si uvědomil co dělá, vzal dýku a probodl vlastního otce. Když se uklidnil, pochopil co způsobil, a věděl, že mu na světě už nikdo nezůstal. Proto vystoupal do nejvyší věže a skočil dolů. Tak tedy skončil příběh o princi a krásné dívce...

Ha, miluju špatné konce. Ty dobré mi vždycky přišly hrozně kýčovité... no a tady je ten konec poměrně krutý. Nechala jsem zamřít všechny postavy. Snad proto, že mi připadaly nesympatické, a prostě moc kladné... >:( Jinak je to složené z různých pohádek co znám, moc originální to není. No nic.



*Kancelářské svorky na tisíc způsobů

14. dubna 2011 v 16:21 | *Ona


Na klávesnici mi chybí ypsilon a čárka. Přemýšlím o nesmyslech a o paradoxech. Na jeden jsem přišla: Proč se vždycky když chci napsat článek něco stane? Proč mám ve škole spoustu nápadů, ale teď ani jeden? Proč si s kancelářksých svorek spojuji srdce, proč přemýšlím o výše uvedeném, když mám za chvíli přijmací zkoušk? Proč kreslím komiks, mám ho už skoro hotový, ale jsem líná ho kopírovat? Proč z úkolu ze slohu nemám ani ťuk a matematiku už mám odevzdanou? Proč mám někdy pocit, že je celý život jeden velký paradox? Nemá cenu se ptát, protože odpověď stejně neznám. Vím jen jedno: Něco se stalo. Ale nevím co. Anebo vím a bojím se to přiznat... Dneska na angličtině jsme točili s Davem Davidsonem nějaké rozhovory. "I am boss of hugo boss" nebo "Snake... Snake Snakeson!" Mám teď rozečtenou strašně zajímavou knížku, a někdy lituji, že jsem si ji nevzala do školy sebou. Místo toho si čtu v čítance nezáživné infantilní dětské říkanky. Na hudebce stále parodujeme písničky pomocí rukou. Obzvláště jsme si oblíbili tu část "zlaté ryby vyletí nad mraky..." Při té se dají dělat úžasné kraviny. Také jsme se dozvěděli, že neoblíbený "dozor" v jídelně se jmenuje Mirek. (Mirek Gorila Tynkivinkison)? A pak ještě něco. Pořád se koukám na ten nejstupidnější seriál co kdy dávali. Nevím proč, všechno jako by mi říkalo: "Je to klišé!" ale já se koukám vesele dál. Laila je nemocná- bez ni to ve škole není ono. Ve škole probírámě lidské tělo a v češtině přídavná jména. Jsem o několik(set?) cvičení napřed, a obtahuji si při hodinách obrázky. A teď k těm svorkám na tisíc způsobů- na AJ (kroužku) jsme okupovali cizí třídu, a každá holka si dělala ze svorek nějaký ten řetěz. Najednou jsem měla pocit, že si to prostě musím vyfotit.


*Poslední sen kapitola III

31. března 2011 v 16:31 | *Ona
Nikké neodpověděla. Jen dál tupě zírala před sebe. "Víš co?" řekla pochvíli. "Povím ti to jindy. Už musím. Nikké skočila z mohutné košaté lípy a nechala Laru, mající strach z výšek samotnou. Lara se podívala dolů a polkla.
***
"To snad není možné. Zase vyvázla se zdravou kůži! Ale teď ji zničím. Jednou pro vždy. Už dneska v noci pozná peklo." Usmál se. "Všechno je připraveno." Muž otevřel zásuvku a vyndal tlustý notes. Dnes v noci je na řadě další dítě. Lara. Lara Starková.
***
Lara se konečně odhodlala k tomu, slézt dolů. Větev po větvi opatrně slézala dolů, ale lípa jako kdyby neměla konec. Zatočila se ji hlava a ona padala. Padala dolů a zoufale se snažila chytit nějaké větve. Ruce měla podrápané do krve a věděla, že ji čeká strašlivý pád na zem...
***
Nikké se plížila tmavou chodbou jak nejpotišeji dovedla. Věděla totiž, co by se stalo, kdyby ji někdo uslyšel. "Někde tady to musí být. Prý si to zapisuje do nějakého notesu... ten nebude těžké najít!" snažila se uklidnit, ale srdce ji zoufale tlouklo. Nasadila si gumové rukavice. "Aha, tady to je!" vzala notes, a vložila ho do objemné černé tašky, kterou měla pověšenou přes rameno. Netušila, že už je pozdě. Laru už zachránit nedokáže.
***
Lara stále padala níž a níž. Cítila, že se blíží konec. A že už nikdy... "Laro! LARO, panebože, co tu děláš?" Lara udiveně hleděla na Tonnyho, svého spolužáka. Já...rozhlédla se kolem sebe. Seděla na lavičce na hřišti, pod lípou, která se teď zdála mnohem menší... "Já-já jsem usnula. To bude asi z toho horka..." Tony na ní chvíli zíral a pak ji podal krabičku. "Ta nová holka říkala, že ti to mám předat." (CČ)

*Lišák a jezevec

4. března 2011 v 15:48 | *Ona
Jednoho dne šel Lišák kolem jezevcova doupěte. "To je moc pěkné doupě!" pomyslel si lišák, a přemýšlel, jak jezevce z doupěte vylákat. "To je moje doupě, kliď se odsud jezevče!" starý jezevec se usmál. "Co svět světem stojí, to doupě patří mé rodině!" Lišák si uvědomil, že na jezevce musí trochu jinak. "To je tedy to doupě už hodně staré, co?" jezevec se zarazil. "Nu ano, ale jsem zde naprosto spokojen." Lišák se lišácky usmál. "Takový jezevec určitě potřebuje lepší doupě v dobré lokalitě, není to pravda?" začal Lišák. "Hmmm" zabručel jezevec. "Blízko mého doupěte je jedno skvělé, útulné doupátko přesně pro tebe. Znám se s majitelem, a snadno bych mohl zařídit, aby jsi se tam mohl nastěhovat!" Lišák se na jezevce významě podíval. "No jo, co z toho budu mít?" Jezevec začínal být nervózní, ale prahl potom, aby se mohl podívat do toho útulného nového doupěte. "No, to posoudíš sám. Pojď se tam se mnou povídat, to se ti nic nestane. Jen zhodnotíš, a když se ti tam nebude líbit budeš se moci vrátit!" jezevcovi bylo divné, že se o něj najednou Lišák tak zajímá, ale nakonec svolil. "Půjdu za tebou, a na mýtince na mě počkáš." Jezevec nevědomky kývl, hlavně aby se mohl podívat na nové doupátko. Zpočátku sice Lišákovi nevěřil, ale nakonec vyhrála zvědavost, a jezevec si to už šinul po pěšině rovnou k mýtince.
Mezitím lišák utíkal zabrat prostorné jezevčí doupě, a v duchu se radoval, jak převezl dalšího tvora.
Jezevec, který došel k mýtince ve chvíli, kdy si lišák přestěhoval do doupěte všechny své věci. Otočil se, a čekal, že uvidí Lišáka jak za ním běží. Jenže ouha- lišák tam nebyl. "Ach ne. Lišák mě podvedl, chtěl jsem jen to pěkné doupě o kterém mluvil, a teď nemám nic. Je ze mě bezdomovec!" a tak se jezevec, plačíc vydal hledat místo, kde by mohl strávit noc. (C.Č.)

*Cesta

16. února 2011 v 16:06 | *Ona
Stejná, a přesto jiná
Na konci světa, začátku nekonečna.
Černý kůň v ohradě se vzpíná,
Kde končí dráha mléčná…

Cizí, a přesto známá,
tam, kde vše mizí,
začíná cesta do neznáma
Vše je tak cizí…

Krutá, a přesto milá,
je cesta všech cest,
koho neopouští síla,
šanci má dotknout se hvězd.
 
 

Reklama